Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 723/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti S., zastoupené Mgr. V.E., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2001, čj. -21, rozhodnutí města O., ze dne 31. 8. 2000, čj Výst/R253/2000/Voj/Hu, a rozhodnutí Magistrátu statutárního města, ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. Správ./ÚSŘ/3399/2000/Šň, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Magistrátu statutárního města, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí města O., o uložení pokuty ve výši 500.000,- Kč, za protiprávní jednání spočívající v tom, že byla provedena změna stavby a stavební úpravy objektu prodejny na Z. bez stavebního povolení a bylo umožněno užívat stavbu jiné osobě bez stavebního povolení.

V ústavní stížnosti uvádí, že nezpochybňuje skutkové závěry věci, neboť skutečně v prostorách objektu na Z., byly provedeny některé stavební úpravy bez stavebního povolení, avšak tyto nepovolené stavební úpravy provedla bez vědomí a souhlasu stěžovatele, na základě pokynu Z.K., společnost Z. Stěžovatel tak nenese za protiprávní jednání odpovědnost. Ustanovení , připouští, že stavební úřad může uložit pokutu i organizaci, která provádí stavbu jako dodavatel. Dle názoru stěžovatele krajský soud vyložil toto ustanovení způsobem, který zakládá libovůli při rozhodování, která je však v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel považuje za ústavně konformní výklad takový, dle kterého pokud správní orgán zjistí, že se správního deliktu dopustil dodavatel stavby a nikoliv stavebník, je povinen pokutu uložit dodavateli a nikoliv stavebníkovi.

Skutkově nespornou je rovněž skutečnost, že předmětný objekt byl před rozhodnutím o kolaudaci užíván podnájemníkem H.N.V., a ne stěžovatelem. Názor soudu, že stěžovatel nese odpovědnost za protiprávní jednání, když účinně nebránil tomu, aby podnájemce užíval nebytové prostory v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, rovněž považuje za nesprávný. Je zřejmé, že protiprávního jednání se dopustil jiný subjekt a z žádného zákonného ustanovení ani nevyplývá oprávnění k tomu, aby mohl lege artis někomu jinému bránit v užívání pronajaté věci.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele o porušení d považuje za účelové, neboť stěžovatel se v podstatě domáhá meritorního přezkoumání pravomocného rozsudku, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel si předmětné prostory, s účinností od 1. 4. 2000, pronajal od jejich vlastníků a následně je smlouvou o podnájmu, s účinností od 3. 4. 2000, pronajal podnikateli H.N.V. Dne 10. 4. 2000 byla příslušnému stavebnímu úřadu doručena žádost o vydání stavebního povolení, v níž je jako stavebník označen stěžovatel. Předmětem žádosti byly stavební úpravy předmětného objektu s tím, že dojde také k změně v užívání stavby. Kontrolou provedenou dne 17. 4. 2000 orgánem stavebního dohledu Ú., bylo zjištěno, že v přízemí objektu je prováděna změna stavby - stavební úpravy bez stavebního povolení, nad rámec stavebních úprav povolených na základě předchozího ohlášení ze dne 5. 4. 2000 (povolení čj. 577/2000/Rs/Vá, vydané odborem výstavby V.) a bylo zjištěno, že již došlo k zahájení užívání stavby jako prodejny. Při jednání konaném dne 10. 5. 2000 zástupce stěžovatele uvedené skutečnosti potvrdil s tím, že k provedení prací však nedal dodavateli, který je prováděl na základě smlouvy o dílo, pokyn. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 19. 4. 2000 pak bylo řízení o vydání stavebního povolení zastaveno.

V dané věci, ve které mezi účastníky nebylo sporu o naplnění skutkové podstaty deliktu podle , soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že odpovědným subjektem za správní delikt je stěžovatel, který, jak vyplývá z žádosti o stavební povolení, byl stavebníkem a který potvrdil zjištění o tom, že rozsah a druh neoprávněně provedených prací odpovídá stavebním pracím uvedeným v technické dokumentaci k žádosti o stavební povolení. Krajský soud dále dovodil, že z ust. vyplývá, že za správní delikt může být vedle stavebníka postižen také ten subjekt, který stavbu provádí jako dodavatel. Nelze z něj však dovodit výlučné přenesení odpovědnosti na dodavatele, případně solidární odpovědnost obou.

Dále soud konstatoval, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu deliktu podle ust. , a to tím, že stavbu předal smluvně do podnájmu a umožnil ji podnájemci užívat, resp. mu v užívání nezabránil, i když si byl vědom, že v objektu probíhají stavební práce, které sám stavebnímu úřadu ohlásil a v souvislosti s jejich zvyšujícím se rozsahem požádal o stavební povolení. Bylo mu tedy známo, že stavba je užívána, aniž bylo vydáno kolaudační rozhodnutí k užívání stavby k určitému účelu.

Ústavní soud, který přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu u ČR (t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví a do rozhodovací pravomoci soudu je oprávněn zasahovat, pouze pokud tento nepostupuje v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d), dospěl k závěru, že není důvodná, neboť výklad předložené problematiky učiněný správními orgány i soudem odpovídá smyslu a účelu zákona a je ústavně zcela konformní.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o nesprávném určení subjektů odpovědných za správní delikty, kvalifikované v ust. a odst. 3 písm. c) Stěžovatel přitom uvádí tytéž námitky, které uplatnil již v řízení před oběma správními orgány i soudem.

Z dikce ust. , kterým je upraveno ukládání pokut právnickým nebo fyzickým osobám podnikajícím podle zvláštních předpisů za správní delikty, vyplývá, že uložení pokuty tomu, kdo se deliktu dopustí, není ponecháno na libovůli stavebního úřadu, ale je jeho úřední povinností. (Výraz "uloží" v úvodních ustanoveních). V případě správních deliktů se při tom jedná o objektivní odpovědnost, kdy není třeba, došlo-li k porušení zákonem stanovené povinnosti, prokazovat zavinění a kdy je nerozhodné, zda subjekt jedná úmyslně nebo z nedbalosti. Z ust. odst. 4 cit.zák. pak vyplývá, že stavební úřad může uložit pokutu podle odst. 2 písm. b) cit. zák. i právnické nebo fyzické osobě podnikající podle zvláštních předpisů, která provádí stavbu jako dodavatel. Stavební úřad tedy vedle povinnosti vést řízení o deliktu a uložit stavebníkovi pokutu "může" nezávisle uložit pokutu též zhotoviteli stavby. Jiná situace by byla, kdyby stavebník byl při přípravě a provádění stavby zastoupen jinou oprávněnou osobou, např. dodavatelskou firmou, která naplní skutkovou podstatu deliktu. V daném případě tomu tak nebylo, neboť stavebníkem byl stěžovatel, a dodavatel pouze na základě ústní smlouvy o dílo prováděl stavební práce. Právní závěr, dle kterého v dané věci byl osobou odpovědnou za správní delikt, jehož existence nebyla sporná, stěžovatel jako stavebník, tak nelze považovat za výraz libovůle, ale za závěr jednoznačně vyplývající z platné právní úpravy.

Z ust. vyplývá, že stavební úřad uloží pokutu tomu, kdo užívá stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním, anebo umožní jiné osobě užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním. Z obsahu spisu vyplývá, že to byl stěžovatel, který pronajal do podnájmu objekt, ve kterém byly prováděny stavební práce, na které dosud nebylo vydáno stavební povolení, a umožnil jednotlivým živnostníkům provozovat podle uzavřených smluv o podnájmu obchodní činnost. V písemném sdělení ze dne 15. 5. 2000, adresovanému stavebnímu úřadu, stěžovatel výslovně uvedl, že jednotliví živnostníci začali provozovat obchodní činnost, aniž by jim bylo známo, že zprovoznění jednotlivých prostor je posunuto z důvodu nutnosti kolaudačního řízení. Z ust. , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, pak vyplývá, že nebytové prostory lze pronajímat jen k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Dle ust. , lze stavbu užívat jen k účelu určeném v kolaudačním rozhodnutí, popř. ve stavebním povolení. Z projektové dokumentace a technické zprávy ze dne 31. 3. 2000 vyplývalo, že stavebník měl od počátku (ještě před uzavřením smlouvy o podnájmu) v úmyslu provést v objektu stavební úpravy, které byly následně kontrolou zjištěny jako již provedené bez stavebního povolení. Byl si vědom, že se v tomto případě jedná o změnu užívání, a k provedení stavby potřebuje souhlas řady dotčených orgánů, na něž se postupně obrátil. Z charakteru zamýšlených stavebních úprav pak bylo zřejmé, že se nejedná o změnu stavby, k jejímuž provedení stačí ohlášení, ale jedná se o úpravy, které zasahují do nosných konstrukcí, mění způsob užívání stavby a k jejich provedení je nutné stavební povolení. Je tedy zřejmé, že stěžovateli bylo známo, že předmětný objekt není způsobilý k účelu užívání stanovenému v podnájemní smlouvě a z jeho přípisu ze dne 15. 5. 2000 je zřejmé, že na tuto skutečnost nebyl podnájemce ani dodatečně upozorněn. Právní závěry správních orgánů a soudu ohledně odpovědnosti stěžovatele i v tomto směru proto odpovídají příslušné právní úpravě, a nelze je považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by postupem správních orgánů a soudu bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, jeho žaloba na přezkoumání rozhodnutí odvolacího správního orgánu byla v souladu s ust. a násl. soudem přezkoumána, a rozhodnutí soudu bylo zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno. Pokud je stěžovatel přesvědčen, že k porušení příslušných ustanovení stavebního zákona došlo v důsledku činnosti dodavatele stavebních prací a podnájemce, má možnost v rámci občanskoprávního řízení prokázat, že mu jejich postupem, nerespektujícím jeho výslovné pokyny či vzájemná ujednání, byla způsobena škoda.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaného článku d a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu