Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 525/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti S. B., a.s., zastoupené advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2000, čj. -98, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a J. C., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., jako vedlejšího účastníka, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu. Domnívá se, že jím došlo k porušení a d (dále jen " ") a y ČR.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 1999, čj. -53, bylo rozhodnuto, že J. C. (v původním řízení žalovaný, dále jen "vedlejší účastník") je povinen zaplatit stěžovatelce (v původním řízení žalobkyni) částku 29.721,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. V části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení poplatku z prodlení z částky 29.721,- Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí byl předmětem sporu závazek z nájmu bytu ve smyslu ustanovení a , (dále jen " ") v platném znění. Na stěžovatelce především bylo, aby prokázala existenci nájemního vztahu mezi účastníky řízení a dluh vedlejšího účastníka na nájemném a službách s nájmem bytu spojených. Vedlejší účastník se v řízení bránil především tím, že žádný dluh na nájemném nemá, neboť tyto úhrady poukazuje subjektu, který mu byt přidělil k užívání. Z výsledků dokazování bylo zřejmé, že mezi právním předchůdcem stěžovatelky a právním předchůdcem společnosti P., a.s (dále jen "P."), došlo v r. 1970 k uzavření hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků, podle níž právní předchůdce P. poskytl právnímu předchůdci stěžovatelky finanční prostředky na výstavbu bytových jednotek. Vlastníkem domu, v němž je situován předmětný byt užívaný vedlejším účastníkem, se stal čsl. stát a správcem domu právní předchůdce stěžovatelky. Vedlejšímu účastníkovi byl byt přidělen právním předchůdcem P. Po tzv. velké privatizaci přešlo vlastnické oprávnění k předmětné nemovitosti podle ustanovení bez jakýchkoli omezení na stěžovatelku. Právo osobního užívání bytu vedlejším účastníkem se transformovalo ke dni 1. 1. 1992 na nájem. Soud tedy dovodil, že nájemní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je nepochybný, a stěžovatelka proto má jako jediná výlučné právo k přijímání nájemného. Soud se se stěžovatelkou ztotožnil i co do výše požadovaného nájemného. Pouze v části, jíž se domáhala i zaplacení poplatku z prodlení, stěžovatelce nevyhověl. Vedlejší účastník nájemné platil, ovšem nesprávnému subjektu. Soud uvedl, že by uložení takové povinnosti vedlejšímu účastníkovi považoval za rozporné s dobrými mravy ( ).

K odvolání stěžovatelky do výroků o zaplacení poplatku z prodlení a o nákladech řízení a vedlejšího účastníka do výroku o uložení povinnosti zaplatit dlužné nájemné Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 2000, čj. -98, rozsudek změnil tak, že rozsudek ve výroku o uložení povinnosti zaplatit 29.721,- Kč stěžovatelce zamítl a odvolací řízení zahájené k odvolání stěžovatelky zastavil. Uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že stěžovatelka je vlastníkem domu, v němž se nachází byt užívaný vedlejším účastníkem. Závěr okresního soudu, že i oprávnění vybírat nájemné svědčí stěžovatelce, považoval soud za nesprávný. Právo společnosti P., založené hospodářskou smlouvou o sdružení finančních prostředků, rozhodovat o přidělování konkrétních bytů v domě zrušením , (dále jen " ") a , o hospodaření s byty, nezaniklo. Pro takový zánik nelze nalézt oporu v zákoně. Tak, jak se změnilo právo osobního užívání na nájem, změnilo se i právo rozhodovat o přidělování bytů na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, ke kterým náleží jmenované společnosti dispoziční právo. Právo účastníka uvedené hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené se transformovalo na právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Z toho vyplývá, že k výběru uvedených úhrad není oprávněna stěžovatelka, a ta proto není v daném řízení aktivně legitimována. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vzala své odvolání zcela zpět, odvolací soud v tomto rozsahu řízení zastavil.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 11. 2001, čj. -113, zamítl. Dovolací soud v odůvodnění podpořil závěr odvolacího soudu, dle něhož právo jmenované společnosti rozhodovat o přidělování bytů v domě zrušením hospodářského zákoníku a , o hospodaření s byty, nezaniklo. O právním nástupnictví účastníků shora uvedené smlouvy nebylo pochyb a pro takový zánik práva nelze nalézt v zákoně oporu. Ustanovení hospodářské smlouvy, upravující dispoziční práva společnosti PML, na základě nichž byl omezen právní předchůdce stěžovatelky ve správě národního majetku (později v právu hospodaření s národním majetkem) a následně stěžovatelka sama jako vlastník objektu, v němž se nachází předmětný byt, tak, že právní předchůdce společnosti P. má právo rozhodovat o přidělení bytu vedlejšímu účastníku a provádět inkaso úhrady za užívání bytu a služby s tímto užíváním spojené, jsou nadále platná. Toto právo se transformovalo na právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy vybírat nájemné a úhrady za užívání bytu a služby s tím spojené. Dovolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 43, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. . Smluvní ujednání obsažená ve smlouvě o sdružení finančních prostředků jsou dle názoru dovolacího soudu nadále závazná i s ohledem na ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, mající donucovací povahu, dle něhož přecházejí na nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Stěžovatelka nabyla vlastnictví k objektu s předmětným bytem v rámci tzv. velké privatizace, v důsledku níž došlo k univerzálnímu přechodu práv a závazků z právního předchůdce stěžovatelky na stěžovatelku, staly se součástí této sukcese také závazky plynoucí z předmětné hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků. Shodně s odvolacím soudem proto uzavřel, že stěžovatelka nebyla ve sporu aktivně legitimována.

Stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že je názor obecného soudu nesprávný. Především neřeší otázku, zda je stěžovatelka pronajímatelem či nikoli, a omezuje se pouze na konstatování, že není oprávněna k výběru nájemného. Podle jejího názoru byla ustanovení smlouvy, dle níž vzniklo právnímu předchůdci P. právo rozhodovat o tom, komu budou předány do užívání, a vybírat náhrady za užívání bytu a úhrady spojené s užíváním bytu, již tehdy neplatná. To stěžovatelka dovozuje ze znění a násl. tehdy účinného hospodářského zákoníku a z tehdy platného , podle něhož organizací, s níž občan uzavíral dohodu o odevzdání a převzetí bytu, byl ten subjekt, který byl správcem bytového majetku. Dále stěžovatelka uvádí, že stát prostřednictvím Fondu národního majetku předmětné nemovitosti privatizoval a ty na základě kupních smluv přešly výlučně na stěžovatelku, která za ně též zaplatila kupní cenu. Práva disponovat s předmětem vlastnictví a pobírat užitky z něj mohou být omezena pouze právy jiných vlastníků a nesmí být zneužita na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Napadeným rozhodnutím soudu bylo však podle přesvědčení stěžovatelky zasaženo do jejího vlastnického práva způsobem, který odporuje jejím ústavně zaručeným právům. Byl-li by totiž závěr obecného soudu doveden do důsledků, musel by být přijat za platný obecný postulát, že v určitých případech je vlastník věci povinen o tuto věc pečovat jako řádný hospodář a vynakládat na tuto péči prostředky, protože vlastnictví zavazuje, na druhé straně by však nesměl s věcí disponovat a brát z ní užitky, protože toto právo náleží někomu jinému. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejšího účastníka řízení, J. C., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na napadené rozhodnutí a na judikát citovaný v jeho odůvodnění.

Vedlejší účastník se, ač řádně vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavnímu soudu pouze zaslal plnou moc, na základě níž je v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy y Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Je nutné předeslat, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zcela pomíjí, že hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků na výstavbu a správu 68 bytových jednotek s kotelnou v Novém Bydžově byla uzavřena podle ustanovení hospodářského zákoníku, , o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle , o správě národního majetku. Smlouva nebyla časově omezena, žádná ze smluvních stran nemohla dosáhnout změny či zániku závazků plynoucích z této smlouvy jinak než písemnou dohodou a součástí smluvních ujednání bylo i ustanovení o přechodu všech práv a závazků ze smlouvy na případné právní nástupce smluvních stran. Vzhledem k ustanovení obchodního zákoníku, dle něhož právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy, smlouva o sdružení finančních prostředků v projednávané věci nemohla zaniknout. Tedy ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů, ani v důsledku jiných právních skutečností právo společnosti P. nezaniklo. Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem obecných soudů, že pro zánik práva společnosti P. nelze nalézt v zákoně oporu. Podle ustanovení , s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Za taková práva (závazky) je nutno považovat i práva (závazky) plynoucí ze smluv o sdružení finančních prostředků. Omezení, v němž stěžovatelka spatřuje zásah do svého vlastnického práva, je závazkem stěžovatelky, vyplývajícím a vzniklým z uvedené hospodářské smlouvy, jehož protiváhou byly prostředky, které předchůdce společnosti P. na základě hospodářské smlouvy poskytl. Nejde tedy o zásah do vlastnického práva, k němuž by došlo na základě napadeného rozhodnutí obecného soudu, ale o smluvní ujednání. Za tohoto stavu věci lze mít stěží za to, že v tomto řízení došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že právní názor, o nějž se opírají rozhodnutí obecných soudů, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Soudní proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté y, zaručující právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Jejich právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení ani dalších práv, tvrzených stěžovatelem. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí měl zrušit.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu