Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 316/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti B., s. r. o., zastoupené JUDr. J. U., advokátem, proti postupu Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu při uplatňování jejích práv v daňovém řízení ve věci daně z přidané hodnoty za měsíc červenec 1998, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 3. 2001, č. j. PŘ-867/13/01, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2001, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 21. 3. 2001, č. j. PŘ-867/13/01, kterým podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozhodlo o žádosti stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí ze dne 22. 1. 1999, č. j. 9309/99/001914/6050 tak, že se přezkoumání tohoto rozhodnutí nepovoluje. Dále navrhla, aby Ústavní soud zakázal Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu zabraňovat jí v uplatnění práv v daňovém řízení ve věci daně z přidané hodnoty za měsíc červenec 1998 a současně mu uložil:

- zařadit do podkladů pro rozhodnutí materiály předložené stěžovatelkou v průběhu daňového řízení, a to zejména kupní smlouvu ze dne 16. 7. 1998, dodací list ze dne 24. 7. 1998, a skladové karty, prokazující převzetí zboží do skladu stěžovatelky, a zacházet s těmito materiály jako s důkazy,

- zařadit do spisového materiálu původní odvolání stěžovatelky ze dne 22. 2. 1999 proti platebnímu výměru, č. j. 9309/99/001914/6050, podané spolu s odvoláním proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 22. 1. 1999, č. j. 8612/99/001914/6050,

-rozhodnout o odvoláních stěžovatelky ze dne 29. 4. 1999 a ze dne 22. 2. 1999 po doplnění spisového materiálu podle předchozích bodů, avšak nejpozději do 1 měsíce po doručení nálezu Ústavního soudu.

Stěžovatelka tvrdila, že Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, jako orgán veřejné moci, jí upírá základní právo na reálnou a efektivní ochranu práv v daňovém řízení, neboť svým postupem porušuje normy hmotného i procesního práva ( d). Uvedla, že Finanční úřad pro Prahu 1 vydal dne 22. 1. 1999 pod č. j. 9309/99/001914/6050 platební výměr na daň z přidané hodnoty za červenec 1998. Toto rozhodnutí napadla včas odvoláním ze dne 22. 2. 1999, a na žádost finančního úřadu opětovně opis tohoto odvolání zaslala tomuto orgánu dne 10. 3. 1999. Dodatečně zaslané odvolání finanční úřad zamítl jako opožděné podle daňového řádu. Toto rozhodnutí finančního úřadu opětovně stěžovatelka napadla odvoláním ze dne 29. 4. 1999, o tomto dalším odvolání ale odvolací orgán do dne podání ústavní stížnosti nerozhodl. Vzhledem k této nečinnosti finančních orgánů podala stěžovatelka, s vědomím, že platební výměr ze dne 22. 1. 1999, č. j. 9309/99/001914/6050, dosud nenabyl právní moci, Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu žádost o přezkoumání tohoto výměru dle daňového řádu. Finanční ředitelství prý vůbec nezjišťovalo a nezjistilo, že pro vydání svého rozhodnutí nejsou dány zákonné podmínky, protože napadené rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Dle přesvědčení stěžovatelky daňové řízení je nedokončené a představuje trvající protiprávní stav. V odůvodnění své stížnosti dále popsala konkrétní skutečnosti, jež dle jejího názoru představují nesprávný postup finančního ředitelství. Poukázala na y a tvrdila, že finanční orgány svým postupem porušily ust. , 3 a 7 daňového řádu v souvislosti s , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, což současně představuje i zásah do jejího práva zakotveného v d.

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, jako účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnost se týká dvou na sobě nezávislých daňových rozhodnutí. V prvé řadě je předmětem stížnosti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí prvostupňového orgánu podle § 55b daňového řádu. Takové přezkoumání je mimořádným opravným prostředkem. Podle názoru finančního ředitelství pro užití tohoto mimořádného opraveného prostředku není pravomocnost přezkoumávaného daňového rozhodnutí nezbytnou podmínkou. Pokud ústavní stížnost směřuje proti neukončenému odvolacímu řízení proti platebnímu výměru za červenec 1998, pak je třeba uvést, že toto daňové řízení provedl Finanční úřad pro Prahu 1, který odvolání zamítl po zjištění, že bylo podáno po stanovené lhůtě. K následnému odvolání stěžovatelky proti zamítnutí odvolání pro opožděnost se finanční ředitelství nemůže vyjádřit, neboť mu odvolání bylo Finančním úřadem pro Prahu 1 postoupeno až dne 26. 7. 2001. Předmětné odvolání bude údajně vyřízeno urychleně. Dále se finanční ředitelství vyjádřilo ke konkrétním námitkám stěžovatelky týkajícím se zejména zjišťování podkladů pro rozhodnutí v daňovém řízení a hodnocení důkazů. Závěrem uvedlo, že ústavní stížnost považuje za zmatečnou a v celém rozsahu za nedůvodnou, a navrhlo její zamítnutí. K vyjádření připojilo fotokopie podstatných částí správního spisu, vztahujících se k předmětu ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obsahově shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele se již zabýval v řízení, vedeném pod

sp. zn.

. Obě stížnosti se liší jen napadeným rozhodnutím, z věcného hlediska se však jedná o zcela shodnou problematiku. Od závěrů, uvedených v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, nemá tento soud důvod se odchylovat, a proto nezbývá, než zopakovat, že ve zkoumaném případě se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Podle ust. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Jinak řečeno, ústavní stížnost, má-li být podle cit. ustanovení zákona přípustná, musí směřovat proti konečnému rozhodnutí ve věci. Podle přesvědčení Ústavního soudu za takové konečné rozhodnutí v žádném případě nelze považovat rozhodnutí podle daňového řádu, kterým se přezkoumání daňového rozhodnutí, jako mimořádný opravný prostředek v případech, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, nepovoluje. Navíc takové rozhodnutí má procesní povahu a nepodléhá soudnímu přezkumu, jak plyne ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn . Uvedené platí obdobně i ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež se týká údajné nečinnosti správního orgánu při rozhodování o odvolání stěžovatelky. Je především věcí stěžovatelky a finančního úřadu, aby v úzké vzájemné součinnosti objasnili okolnosti údajného druhého, dosud nevyřízeného odvolání. Bude potom věcí stěžovatelky, zda využije svého práva na soudní přezkum zákonnosti konečného rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu y, upraveného v části páté, hlavě druhé Do té doby je nutno ústavní stížnost stěžovatelky považovat za nepřípustnou.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. března 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu