Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 699/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 4. 2001, sp.zn. -53 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně stěžovatelem označené jako rozsudek) a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. (taktéž chybně označené jako rozsudek),

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Litoměřicích ve věci žalobce J. Č. proti stěžovateli o přivolení k výpovědi z nájmu bytu odmítl odvolání stěžovatele ze dne 5. 3. 2001, podané na poště dne 7. 3. 2001 jako opožděné.

V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel dne 16. 2. 2001 převzal do vlastních rukou rozsudek tamního soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. -47. Od tohoto dne - ve smyslu - mu plynula patnáctidenní lhůta k podání odvolání. Den 5. 3. 2001 byl posledním dnem, kdy mohl stěžovatel podat odvolání i prostřednictvím pošty. Okresní soud shledal, že stěžovatel podal odvolání k poštovní přepravě až 7. 3. 2001, tedy po zákonem stanovené odvolací lhůtě.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení Okresního soudu v Litoměřicích potvrdil.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že citovaný rozsudek okresního soudu ze dne 24.1.2001 byl doručován doporučeně do vlastních rukou přímo stěžovateli a podle následného sdělení pošty bylo zjištěno, že dne 16. 2. 2001 stěžovatel osobně tento rozsudek převzal. Lhůta pro podání odvolání v dané věci počala stěžovateli běžet dne 17. 2. 2001 a skončila uplynutím patnáctidenní lhůty ( ), to znamená 5. 3. 2001. Z obálky, v níž bylo obsaženo odvolání, je zřejmé, že odvolání proti rozsudku ve věci samé bylo podáno na poštu dne 7. 3. 2001, tedy opožděně. Krajský soud dále uvádí, že stěžovatel byl v řízení původně zastoupen JUDr. J. K., který však dne 22. 1. 2001 oznámil soudu, že již dnem 13. 2. 2000 vypověděl stěžovateli plnou moc. Jiná plná moc, která by svědčila o zastoupení stěžovatele jiným právním zástupcem, ve spise obsažena není. Soudy tedy vycházely z toho, že stěžovatel nebyl právně zastoupen a že rozsudek ve věci samé byl správně doručován do vlastních rukou stěžovateli.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, především právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 d ( dále jen ) a dále a y.

Stěžovatel dále v odůvodnění ústavní stížnosti vyjadřuje svoji nespokojenost s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. -47. Je přesvědčen, že okresní soud nezjistil všechny potřebné skutečnosti tak, aby mohl vydat rozsudek ve věci samé. V podstatě nesouhlasí s dokazováním, které okresní soud v dané věci provedl.

Proto Krajskému soudu v Ústí nad Labem vytýká, že se v záhlaví napadeném usnesení zabýval jen tím, že odvolání bylo podáno po stanovené patnáctidenní lhůtě. Nevzal prý v úvahu ani zdravotní stav stěžovatele, ani situaci v níž se stěžovatel nacházel.

Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená usnesení Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem (v ústavní stížnosti v obou případech stěžovatelem označené jako rozsudky) zrušena.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti a ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel napadá usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 4. 2001, sp.zn. -53 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. , i když je ve svém podání mylně nazývá rozsudky.

Ústavní soud při vlastním posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v y ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.

V daném případě, kdy stěžovatel napadá usnesení obecných soudů o odmítnutí jeho odvolání jako opožděného, je tedy úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito usneseními porušily obecné soudy některá základní práva stěžovatele.

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud konstatuje, že podle je možné podat odvolání do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje. Podle - kde to zákon nevylučuje - může soud z omluvitelných důvodů zmeškání této lhůty prominout. Je však nutné spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty podat i samo odvolání. V souzené věci - jak je zřejmé z obsahu spisu - obecné soudy lhůtu k podání odvolání spočítaly správně. Ústavní soud - rovněž ze spisového materiálu - dále nezjistil, že by stěžovatel spolu s odvoláním podal i návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, byť v ústavní stížnosti poukazuje na svůj "zdravotní stav a situaci". Je tedy zřejmé, že oba obecné soudy postupovaly v dané věci ústavně zcela konformním způsobem a v souladu s procesními předpisy, které příslušný zákon stanoví.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že , . y, kterých se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, v souzené věci porušeny nebyly.

Ústavní soud konečně připomíná, že dle ustálené judikatury je vázán petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu, takže se věcnými důvody obsaženými v ústavní stížnosti zabývat nemůže.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu