Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 80/02

Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. F. Š., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, čj. -1692,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , 5 a a násl. d. Stalo se tak tím, že Vrchní soud v Olomouci, rozhodující o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu, odůvodnil své rozhodnutí kusým, povšechným a nepřezkoumatelným tvrzením, v podstatě odkazujícím na předchozí usnesení tohoto soudu ze dne 31. 10. 2001, čj. -1645, konstatující trvání vazebního důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm.a) tehdy platného trestního řádu. V napadeném usnesení chybí uvedení jakýchkoliv konkrétních skutečností ve smyslu již citovaného ustanovení a v tomto směru je usnesení vrchního soudu v rozporu s již konstantní judikaturou Ústavního soudu. Navíc vrchní soud v napadeném usnesení nesprávně poučil stěžovatele o tom, že proti jeho usnesení není přípustný další opravný prostředek, ačkoli vrchní soud v tomto případě rozhodoval jako soud prvého stupně. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného usnesení.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 5. 2001, čj. -1472, byl stěžovatel, a to společně s dalšími obžalovanými, uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 2, 5 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Ze spisu je patrno, že proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci bude jednat dne 25. 3. 2002, a že přípisem ze dne 2. 1. 2002 požádal Vrchní soud v Olomouci o propuštění z vazby na svobodu nahrazením vazby celým souhrnem zákonných prostředků. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 72 odst. 3 trestního řádu stěžovatelovou žádost zamítl vzhledem k trvání vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu, v nyní platném znění, nepřijal nabídku záruky za další stěžovatelovo chování učiněné jeho rodiči A. a Z. M., stejně jako stěžovatelem daný písemný slib, nerozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem a podle § 71 odst. 5, 7 trestního řádu a čl. II, bod 4 závěrečných a přechodných ustanovení k části první trestního řádu, ve znění , ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že také v současném stadiu trestního řízení trvají u stěžovatele vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) nyní platného trestního řádu, spočívající v tom, že na stěžovatele musel být opakovaně vydán příkaz k zatčení, část řízení musela být vedena proti němu jako proti uprchlému, a navíc je důvodně podezřelý ze spáchání protiprávního jednání s hrozící škodou přesahující 130 milionů Kč. V poučení uvedl vrchní soud, že proti jeho usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný.

Námitkám uvedeným v ústavní stížnosti možno přisvědčiti pouze v tom, že rozhodování o vazbě, nevyjímaje rozhodování o žádosti obviněného o propuštění na svobodu, je rozhodováním vyžadujícím dvojinstančnost řízení, a to i v situaci, kdy o vazbě rozhoduje vrchní soud. Neexistuje totiž žádný rozumný, natož zákonný, důvod, který by měl bránit přezkumu rozhodnutí vrchního soudu rozhodujícího o odvolání obžalovaného, jde-li o vazební věc, v níž vrchní soud rozhoduje jako soud prvého stupně. Aniž by zkoumal a považoval za relevantní posuzovat otázku, zda stěžovatel v takovém případě mohl či nemohl využít některého z procesních prostředků daných trestním řádem, vyvodil Ústavní soud z faktu již konstatovaného vadného poučení závěr, že na stěžovatele nelze v tomto případě vztáhnout důsledky vyplývající z ustanovení , o Ústavním soudu, a proto také ústavní stížnost v daném případě věcně projednal.

Zásadní stěžovatelovy námitky směřují k tomu, že v projednávané věci neexistují žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavy ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, v dříve i nyní platném znění. Podle názoru Ústavního soudu však toto stěžovatelovo tvrzení evidentně nemůže obstát v situaci, kdy vrchní soud v napadeném usnesení konstatoval tři základní konkrétní skutečnosti svědčící pro trvání vazby, a to opakované vydání příkazu k zatčení, vedení části řízení proti stěžovateli jako proti uprchlému a podezření ze spáchání trestného činu s hrozící škodou přesahující 130 milionů Kč. Všechny uvedené skutečnosti i podle názoru Ústavního soudu mají nejen konkrétní podtext, ale navíc je lze považovat i za velmi závažné.

Ústavní soud proto na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv a ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. března 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu