Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 659/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. K. S., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, čj. - 44,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, potvrzující předcházející rozhodnutí Okresního úřadu Blansko ve věci návrhu na obnovu správního řízení. Domnívá se, že napadeným soudním rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a 4, y ČR, , 3 a 4, a 4 d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu k této Úmluvě, kdy "nebyl veden spravedlivý proces". Navrhuje, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR).

V dané věci stěžovatel v převážné části odůvodnění v podstatě toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozích právních řízeních, zejména pak v řízení soudním, resp. polemizuje se závěry a výklady právních předpisů provedenými Městským soudem v Praze. V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud zabýval toliko argumentací ústavněprávního charakteru.

Především musel konstatovat (jak ostatně uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí - na str. 3 - i Vrchní soud v Praze), že v soudním řízení o žalobě proti pravomocnému správnímu rozhodnutí se uplatňuje zásada dispoziční, která se projevuje i tak, že rozhodnutí přezkoumává soud jen v rozsahu důvodů, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost, tedy v rámci tzv. žalobních (stížních) bodů. Proto i Ústavní soud mohl posuzovat ústavnost rozhodnutí toliko v takto vymezeném (omezeném) rozsahu a nepříslušelo mu - obdobně jako soudu Vrchnímu - zkoumat poukazy na event. porušení zákona (původním) správním rozhodnutím či postupem správního úřadu, které bylo možné uplatnit v žalobě proti rozhodnutí správního úřadu ve věci samé. V zásadě se tedy mohl zabývat toliko otázkou, zda Vrchní soud ústavně konformním způsobem posuzoval existenci namítaných důvodů obnovy správního řízení, a nikoliv (v podání převažujícími) námitkami stěžovatele vybočujícími z tohoto rámce. V tomto směru Ústavní soud žádné porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele neshledal. Vrchní soud v Praze se v mezích návrhu zevrubně zabýval existencí důvodů obnovy správního řízení a své závěry řádně odůvodnil (str. 3 a 4 odůvodnění).

Ke specifikovaným ústavněprávním námitkám ( , 3 a 4 d), je třeba především konstatovat, že tato ustanovení - stejně jako další články hlavy první - mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první d. Principy obsažené v článcích této hlavy se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do d a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení ustanovení , 3 a 4 d, které ve skutečnosti vymezují základní znaky právního státu (prakticky totožně jako namítané a 4 y ČR) proto samostatně zpravidla namítat nelze, výhrada jejich porušení je možná pouze v návaznosti na další, konkrétní základní právo nebo svobodu, při uvedení tomu odpovídajícího ustanovení d, y ČR, event. mezinárodní smlouvy podle , jež mělo být porušeno (obdobně srov. nález

sp. zn.

, publikovaný pod č. 20, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Tímto ustanovením je podle stěžovatele a 4 d, resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadené rozhodnutí se však bezprostředně vlastnického práva nedotýká (jde o návrh na obnovu řízení z taxativně stanovených důvodů) a ostatně stěžovatel ani nespecifikuje, jakým způsobem bylo, resp. mělo být, toto právo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze dotčeno.

Stěžovatelem dále uplatňované ustanovení y ČR je především kompetenční normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené subjektivní právo z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením, subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě existence soudní moci (srov. usnesení

sp. zn.

, publikované pod č. 25, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19). Citované ustanovení, stejně jako např. y ČR, tedy přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR) - nicméně významně souvisí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. nález

sp. zn.

, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).

K stěžovatelem namítanému porušení práva na tzv. spravedlivý (řádný) proces ( - 38 d, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je třeba ze širšího pohledu konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace, přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními , jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález

sp. zn.

, publikovaný pod č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak je upraven d i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2002 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu