Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 136/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. F. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2001, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. června 2000, sp. zn.

, mimo ústní jednání dne 20. března 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, svěřenou k dopravě Ústavnímu soudu dne 1. března 2002, napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci (návrhu na zrušení práva společného nájmu bytu manželi) pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2001 ( -46) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. června 2000 ( -23), a aniž uvedla, v čem a proč v těchto rozhodnutích spatřuje porušení "práva občana vyplývající z ústavního ", navrhla, aby Ústavní soud ve svém nálezu stanovil, "v čem je postup soudu v rozporu se zákonem a určil, který soud o otázce vzniku práva společného nájmu bytu manželi při změně režimu bytové jednotky přechodem na jiného vlastníka rozhodne".

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje ústavní stížnost především, vešlo do právní moci dnem 28. března 2001 (č. l. 5).

Ústavní stížnost lze za splnění dalších podmínek podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo stěžovateli doručeno, přičemž běh této lhůty počíná dnem tohoto doručení (§ 72 odst. 2 zák. č.

, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona).

Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí vešlo do právní moci dnem

28. března 2001 (a nejpozději k tomuto datu bylo stěžovatelce doručeno), a jestliže ústavní stížnost proti němu byla dána na poštu dne 1. března 2002, je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla dodržena a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná a z tohoto důvodu z meritorního posouzení vyloučena.

Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala, nadto rovněž po zákonem stanovené lhůtě, dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozhodl (usnesením ze dne 29. listopadu 2001 -

-63) odmítavým výrokem, neboť ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu běh lhůty pro podání ústavní stížnosti nestaví, stejně jako tato lhůta (její běh) nepočíná dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.

Takto opožděně podaná ústavní stížnost z formálních (procesních) důvodů brání meritornímu přezkumu rozhodnutí jí napadených.

Ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako podaná po lhůtě stanovené zákonem, a proto o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1

písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by bylo třeba vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. března 2002