Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 26/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti spol. s r. o. T. zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, čj. -62,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v , 4, d. Stalo se tak mimo jiné tím, že vrchní soud se v zásadě nevypořádal s jejími námitkami, týkajícími se údajného nedovoleného odběru elektřiny, a v podstatě dovodil jakousi objektivní odpovědnost odběratele vůbec, a to i za stav svěřeného elektroměru. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Městského (bývalého Krajského obchodního) soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že žalobou došlou dne 4. 11. 1998 domáhala se stěžovatelka zaplacení částky 329 519,86 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tím, že zaplatila tuto částku žalovanému, tj. Pražské energetice v Praze, za údajný neoprávněný odběr elektřiny. Rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, čj. -38, byla žaloba zamítnuta, a to na základě zjištění, že do elektroměru vztahujícího se k provozu stěžovatelky byl proveden mechanický zásah, a to takové povahy, že zaznamenal menší odběr než skutečný. Pokud jde o výši neoprávněného odběru, poukázal městský soud na příslušná ustanovení , kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé neoprávněným odběrem elektřiny. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Jak v důvodech svého rozhodnutí konstatoval vrchní soud, jádrem sporu byla otázka, zda šlo o neoprávněný odběr ve smyslu , d) , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci. Podle názoru vrchního soudu smysl a účel této zvláštní úpravy odpovědnosti odběratele elektřiny je dán tím, že příslušné měřící zařízení, jež zůstává majetkem dodavatele, je převážně mimo jeho dosah a dohled, neboť se nachází u odběratele, který v rámci své obecné povinnosti předcházet škodám podle je povinen starat se mimo jiné i o to, aby toto zařízení nebylo poškozeno a chránit je před zásahy jiných osob. Došlo-li v rozhodném období k neoprávněné manipulaci s elektroměrem (jeho tzv. plombami), je tím naplněna minimálně skutková podstata podle ustanovení citovaného zákona, nevyžadující průkaz zavinění odběratele. Vrchní soud současně neshledal důvodnou ani stěžovatelčinu námitku, že výše náhrad byla nesprávně stanovena v rozporu s již citovanou , neboť byla vypočtena podle ustanovení - 5 této vyhlášky, což odpovídá kategorii typu C odběratele, jakým stěžovatelka byla. Výše náhrady nemohla proto být stanovena podle odst. 1, jehož se stěžovatelka dovolává, protože toto ustanovení se týká jiné odběratelské kategorie.

Stěžovatelčiny námitky, týkající se některých tvrzených procesních nedostatků na straně obecných soudů, zejména vrchního soudu, by i v případě svého opodstatnění byly stěží způsobilé zpochybnit přesvědčivost a logiku závěrů vrchního soudu v tom směru, že jádro věci tkví v posouzení, zda v projednávané věci došlo k naplnění některé z podmínek definujících neoprávněnost odběru elektřiny ve smyslu ustanovení , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci. O tom, že minimálně byla naplněna skutková podstata uvedené v písm. d) citovaného ustanovení, lze i podle názoru Ústavního soudu stěží mít pochyb. Tvrdí-li stěžovatelka, že se odběratel elektřiny takto dostává do nerovného postavení s dodavatelem, lze s tímto jejím pohledem na věc sotva souhlasit, když , kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny, jsou stanoveny regulativy inklinující k pokud možno transparentnímu a průkaznému způsobu výpočtu, v takových případech vzniklé, škody. Na straně druhé, měl-li by být zakotven požadavek "usvědčení" odběratele z neoprávněné manipulace s měřícím zařízením, lze si snadno představit, k jakým důsledkům by takový způsob "ochrany" odběratele posléze vedl.

Podle názoru Ústavního soudu je tedy zcela evidentní, že v projednávané věci nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. března 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu