Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 633/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Č., právně zastoupené JUDr. B.D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2001, čj. -53, rozhodnutí CŘ ze dne 8. 7. 1999, čj. 4790/1-1174/98, a C.ú. ze dne 9. 10. 1998, čj. 65-2048/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných a 3, a 4, a a 2 d, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 8. 3. 1996 vystavil záruční u - jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky) v níž poskytl ve prospěch GŘ záruku až na nejvyšší částku 37,000.000,- Kč a zavázal se společně a nerozdílně s dlužníkem (C., ) uhradit celní dluh, který nebyl splněn v zákonné lhůtě. Dne 27. 3. 1998 vydal stěžovatel prohlášení k záruční ě, kterým došlo k její změně tak, že záruka se namísto GŘ poskytuje celním úřadům v České republice. Na výzvu GŘ ze dne 8. 9. 1998 uhradil stěžovatel z této záruky nejprve částku 25,462.073,- Kč a po další výzvě uvedeného orgánu ze dne 21. 9. 1998 k zaplacení celních dluhů v celkové výši 58,151.470,- Kč uhradil částku ve výši 11,537.927,- Kč, tj. částku, jež zbývala nevyčerpána z celkové výše stanovené v uvedené globální celní záruce (37,000.000,- Kč), čímž mělo dle jeho názoru dojít k zániku ručení. Následně stěžovatel dne 25. 9. 1998 zrušil svůj ručitelský vztah. Bez ohledu na tyto skutečnosti vydal C.ú. dne 9. 10. 1998 rozhodnutí, čj. 65-2048/98, kterým stěžovateli uložil povinnost zaplatit částku ve výši 530.311,- Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo napadeným rozhodnutím CŘ ze dne 8. 7. 1999, čj. 4790/1-1174/98, zamítnuto. Správní žaloba proti rozhodnutí uvedeného celního ředitelství byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2001, čj. -53, zamítnuta s odůvodněním, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění. Globální záruka se tak vztahuje na každý celní dluh téhož dlužníka, pro kterého byl tento způsob zajištění celním úřadem povolen, který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu v jednom nebo několika celních řízeních.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s právními názory uvedených správních úřadů a soudu, neboť dle jeho názoru, pokud záruční výslovně stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše 37 mil. Kč, aniž by bylo výslovně uvedeno, že se ručení obnovuje v případě vzniku dalšího celního dluhu, pak je třeba vycházet z toho, že částka uvedená v záruční ě je stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal za dlužníka plnit, a zároveň do výše, která nemůže být překročena. Poukazuje na to, že uvedená právní otázka je řešena jednotlivými celními orgány a soudy rozdílně, čímž dochází ke stavu právní nejistoty, což je v příkrém rozporu s principem právního státu, přičemž Ústavní soud se k tomuto problému v žádném z předchozích případů, týkajících se stejné věci, nevyjádřil. Dále namítá, že pokud existují dvě možné interpretace veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch stěžovatele. Dle jeho názoru vzor záruční y, uvedený ve , byl vydán nad rámec celního zákona, neboť celní zákon, ve znění platném ke dni vydání uvedené vyhlášky, neobsahoval zákonné zmocnění pro vydání vzoru záruční y ( pouze obsahoval zmocnění pro stanovení podmínek, za nichž může být celní dluh zajištěn paušálně), což zakládá rozpor s y. Vzhledem k tomu není možné přihlížet k citované vyhlášce, a je nutno globální záruku interpretovat pouze s přihlédnutím k textu samotného celního zákona, přičemž interpretace provedená příslušnými orgány překračuje hranice extenzivního výkladu. Zdůrazňuje, že ačkoliv na tyto skutečnosti opakovaně poukazoval, Ústavní soud se touto otázkou nezabýval, stejně jako jeho poukazem na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Požaduje proto, aby rozhodnutí ústavního soudu obsahovalo náležité odůvodnění, které bude zohledňovat námitky stěžovatele poukazující na rozpor napadených rozhodnutí s ústavními předpisy a principy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisovým materiálem a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud připomíná, že v obdobných věcech, týkajících se totožné problematiky se shodnou argumentací stěžovatele, již rozhodoval pod

sp. zn.

a

sp. zn.

. V dané věci pak dospěl ke stejným závěrům jako v citovaných rozhodnutích, od nichž nemá důvod se odchylovat a které zde rovněž uvádí.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení (určení) rozsahu odpovědnosti ručitele za celní dluh, zajištěný tzv. globální zárukou, který nebyl celním dlužníkem včas uhrazen.

Zatímco stěžovatel v souladu s některými rozhodnutími správních orgánů i obecných soudů (v ústavní stížnosti označenými) rozhodujících o věci v režimu správního soudnictví má za to, že za celní dluh i v případě několika dovozů (příp. operací) ručitel z globální záruky ručí bez ohledu na počet dovozů vždy jen v rozsahu a do výše sjednané záruky (která se tak počtem nahrazených celních dluhů postupně snižuje), orgány veřejné moci, proti jejichž rozhodnutí posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí, založily svá rozhodnutí na právním názoru opačném, totiž že "globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, a proto clo musí být vyměřeno po ukončení celního řízení v jednotlivém dovozu".

Tento právní názor, jímž obecný soud v posuzované věci odůvodnil napadené rozhodnutí, je zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, jednoznačně vyjádřeným v odůvodnění jeho usnesení, jímž odmítl ve skutkově i procesně obdobné věci ústavní stížnost, podanou v podstatě z týchž důvodů a tvrzení (

sp. zn.

). Pro odůvodnění tohoto usnesení proto zcela postačí na rozhodovací důvody již dříve Ústavním soudem vyložené odkázat, když jinak není důvodu se od nich jakkoli ve věci posuzované ústavní stížnosti odchýlit.

Ostatní tvrzení stěžovatele považuje Ústavní soud pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti za nerozhodná.

Je-li praxe celních orgánů, příp. obecných soudů, ve věcech posuzování závazků z globálních záruk skutečně, jak tvrdí stěžovatel, protichůdná, šlo by o nežádoucí jev, na který však Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti ( úst. ), nemá vliv, neboť jde o výklad obecného práva, příp. sjednocování rozhodovací praxe, kdy tyto otázky jsou ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu mimo jeho pravomoc. Posuzování věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci, odhlédnuto již od dříve zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu, pod pravomoc Ústavního soudu nespadá (srov. např. nález ve věci ). Navíc stanovisko pléna Ústavního soudu

, byť nejde o nález, by z hlediska ústavněprávních aspektů mělo být při rozhodování obdobných věcí, o jakou jde v tomto případě, dostatečně zřejmým vodítkem.

K výtkám stěžovatele vůči Ústavnímu soudu ohledně způsobu a rozsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, kdy se stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti dotýká věci O., Ústavní soud uvádí, že stěžovatel zcela přehlíží, že právě tato věc (

) byla věcí, v níž Ústavní soud přijal již několikrát zmíněné stanovisko, v němž z hlediska ochrany ústavnosti v úvahu přicházející otázky způsobem dostatečně zřejmým vyložil a od něhož se následně odvíjí jeho rozhodovací praxe ve věcech skutkově a právně obdobných. Tvrzení stěžovatele, že Ústavní soud tak "v zásadě opakuje porušování principu právní jistoty", nebo že "jeho postup není konformní s jeho účelem a smyslem", nemá - odhlédnuto od jeho právní irelevance - v rozhodnutích v jeho věcech až dosud vydaných opory a ve své podstatě je pouhým (opakovaným) projevem nesouhlasu s výkladem, který byl plénem Ústavního soudu v otázkách spojených s globální zárukou přijat; takovýto nesouhlas však protiústavnost napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci přirozeně založit nemůže.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelem uplatněných tvrzení, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v této věci nadto podloženou stanoviskem jeho pléna.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu