Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 699/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti města K., právně zastoupeného JUDr. P.K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že tímto usnesením bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Tímto usnesením, jak je patrno z jeho obsahu, bylo odmítnuto odvolání stěžovatele - v řízení před obecnými soudy žalobce, směřující proti usnesení soudu I. stupně - Okresního soudu v Klatovech, který usnesením, čj. -154, ze dne 10. 5. 2001, v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele proti žalovanému T., o odstranění staveb a vyklizení nemovitostí, vyloučil protinávrh žalovaného na určení, že stěžovatel není vlastníkem pozemků v rozhodnutí označených, k samostatnému řízení. Zároveň u téhož jednání dalším usnesením, v reakci na zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o odstranění staveb a vyklizení nemovitosti stěžovatelem dne 11. 9. 2000, a poté, co soud nesouhlas žalovaného s tímto zpětvzetím posoudil jako neopodstatněný vážnými důvody ( ), řízení o návrhu stěžovatele zastavil. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti usnesení soudu I. stupně, o vyloučení vzájemného návrhu žalovaného na určení vlastnictví k pozemkům, odmítl jako nepřípustný s poukazem na ustanovení s tím, že odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně je usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, neboť mezi tento typ usnesení patří i rozhodnutí soudu, vydávaná podle ustanovení Jak uvedl v důvodech svého odmítavého rozhodnutí odvolací soud, o takový případ šlo i v projednávané věci, když soud I. stupně dospěl k závěru, že ke společnému projednání se nehodí určovací protinávrh žalovaného, a v zájmu hospodárnosti jej vyloučil k samostatnému projednání, když řízení o návrhu stěžovatele zároveň zastavil, a tudíž již v rámci tohoto řízení ani nebylo možno protinávrh žalovaného projednat.

Proti odmítavému usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu I. stupně je rozhodnutím upravujícím průběh řízení, tvrdí, že protinávrh byl zjevně pouhou ochranou proti žalobě stěžovatele, přitom nyní se fakticky zahajuje řízení nové, samostatné a podle jeho přesvědčení nadbytečné, jež je ve zjevném rozporu s ustanovení , a jež mohlo být bez dalšího vyřízeno bez průtahů meritorním rozhodnutím. Je toho názoru, že usnesením ryze procesního charakteru, proti němuž není odvolání přípustné, jsou typicky usnesení o nařízení jednání, o odročení jednání, o způsobu doručení, nařízení dotazování apod. V daném případě však jde nikoliv jen o rozhodovací proces pouze organizačně technického charakteru, tedy ryze procesní rozhodování, ale i o významné a podstatné rozhodování obsahové, a proto, s ohledem na právo na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy, není možno právo na podání odvolání vyloučit. V další části ústavní stížnosti pak rozvádí důvody, které podle něj svědčí zároveň o neexistenci naléhavého právního zájmu [ ] žalovaného na určení vlastnictví.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení, jakož i obsahem usnesení Okresního soudu v Klatovech, čj. -956, ze dne 10. 5. 2001, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2001 (obě založené ve spise zdejšího soudu,

sp. zn.

), dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Závěr odvolacího soudu v napadeném usnesení uvedený, o nepřípustnosti odvolání podle , proti usnesení soudu I. stupně o vyloučení věci, resp. v daném případě vzájemné žaloby k samostatnému projednání, Ústavní soud zcela sdílí, neboť na vzájemnou žalobu ve smyslu ustanovení se přiměřeně použijí ustanovení o návrhu na zahájení řízení, tudíž i ustanovení Usnesení vydávaná soudem podle tohoto ustanovení jsou pak typicky rozhodnutími, jimiž se upravuje vedení řízení, neboť zůstávají zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé, a nemohou tak být na újmu práv účastníků řízení. Ani v posuzovaném případě pak nemohlo dojít k porušení práv stěžovatele na soudní ochranu - jehož se dovolává - neboť obecné soudy neodmítají návrh na určení vlastnictví projednat, "pouze" jej vylučují k samostatnému projednání, nehledě k tomu, že nejde ani o návrh podaný stěžovatelem samým, nýbrž protistranou, jakož i k tomu, že obecný soud, který současně na základě procesního úkonu stěžovatele (zpětvzetí návrhu) řízení o jeho návrhu zastavil, nemohl ani konat jinak, než vzájemnou žalobu vyloučit k samostatnému řízení.

Argumenty stěžovatele, týkající se otázky naléhavého právního zájmu žalovaného na jím požadovaném určení, se pak již Ústavní soud vůbec zabývat nemohl, neboť by tak předjímal rozhodování obecného soudu v nadcházejícím řízení, kterážto role mu zjevně nepřísluší.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu