Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 469/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. M. a JUDr. O. M., zastoupených Mgr. I. N., advokátkou, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Kladno ze dne 31. 5. 2001, č.j. 1 Zt 781/2000, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatelů proti usnesení vyšetřovatele OÚV PČR Kladno, č.j. ČVS:OVKD-726/2000, ze dne 7. 3. 2000, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Stěžovatelé jako majitelé parcely a domu napadli ústavní stížností pravomocné usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Kladno ze dne 31. 5. 2001, č.j. 1 Zt 781/2000, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatelů proti usnesení vyšetřovatele OÚV PČR Kladno, č.j. ČVS:OVKD-726/2000, ze dne 7. 3. 2000. Tímto usnesením vyšetřovatel odložil podle § 159 odst. 1 tr.ř. věc podezření z tr. činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr.z., kterého se měl dopustit J. S. jako majitel sousedního pozemku a domu tím, že provedl neoprávněné úpravy na jejich domku a v jedné jeho části postavil kotelnu. Podle stěžovatelů byla tímto způsobem odepřena ochrana jejich vlastnickému právu a dále státní zastupitelství nesplnilo svou povinnost podle y ČR. Tím bylo současně porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu podle d (dále jen ""). Stěžovatelé oběma orgánům veřejné moci vytýkají, že:

- nepostupovaly z úřední povinnosti, což vedlo k průtahům v řízení a neodstranění rozporů mezi jednotlivými důkazy,

- za účelem zjištění skutkového stavu nepřibraly znalce,

- nepřistoupily odpovědně k hodnocení důkazů (výpisy z katastru nemovitostí, rozhodnutí notáře atd.).

Tím dospěly k závěru, že kotelna objektu je ve vlastnictví J. S., aniž uvádí, jak k tomu dospěly, ačkoli to bylo hlavním důvodem zamítnutí stížnosti. Proto žádají zrušení obou rubrikovaných rozhodnutí orgánů veřejné moci.

II.

Ze spisového materiálu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Oba orgány veřejné moci dospěly k závěru, že stavba kotelny se nachází na cizím pozemku a je věcí soudu, aby rozhodl buď o odstranění stavby nebo ji přikázal do vlastnictví vlastníka pozemku. Protože je spisovým materiálem doloženo, že J. S. uvedený prostor užíval za situace, kdy se do roku 1999 domníval, že je jeho majetkem (sklep a kotelnu postavil jeho otec, který mu sdělil, že to má dohodnuto se stěžovateli), nebyl prokázán úmysl potřebný ke spáchání tr. činu podle § 249a tr.z. Neexistuje přitom žádné rozhodnutí správního orgánu, ani soudu o tom, že je povinen stavbu odstranit. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, takové řízení probíhá a dosud nebylo ukončeno.

III.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé byli řádně zastoupeni ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé tvrdí, že byla odepřena ochrana jejich vlastnickému právu a že státní zastupitelství nesplnilo svou povinnost podle y ČR. Tím mělo být současně porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu podle y.

Ústavní soud došel k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do základního práva na jinou právní ochranu podle y, neboť v daném případě oba orgány veřejné moci rozhodovaly pouze o otázce své kompetence, tj. zda je zde důvodné podezření ze spáchání tr. činu podle tr.z. Ochranu vlastnickému právu jako institutu soukromého práva poskytují podle y ČR obecné soudy. Stěžovatelé v tomto řízení vystupovali jako oznamovatelé a současně jako poškození. Jejich práva v tomto ohledu vymezuje trestní řád. Ústavní soud neshledal porušení těchto procesních práv, které by bylo tak extrémní, že by dosáhlo intenzity neústavního zásahu.

Pokud se stěžovatelé domnívají, že v daném případě došlo ke spáchání tr. činu, je nutno uvést, že z a y lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, jeho stíhání a potrestání, je věcí právního vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení, tedy v oblasti veřejného práva a z důvodu ochrany veřejného zájmu o tom, zda a jaký trestný čin byl spáchán. Ochrana vlastnického práva ve vztazích mezi soukromoprávními subjekty je věcí občanského práva a soudů, popř. dalších orgánů. Na tomto právu nebyli stěžovatelé v daném řízení zkráceni. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelů na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu písm. d)y ČR nezakládá. Účelem trestního řádu jako normy veřejného práva je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.

Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu