Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 446/2000

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, mimo ústní

jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O., s.

r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2000,

č.j. - 8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako

účastníka řízení, takto :

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2000, č.j. - 8, se zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl.

87 odst. 1 písm. d)y ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené

rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejích

ústavně zaručených práv, konkrétně pak y

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a y ČR.

Z ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí bylo

Ústavním soudem zjištěno, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8.

1999 výzvu ručiteli (stěžovatelka) k zaplacení splatného

nedoplatku za dlužníka pana P. K., kterou mu byla uložena

povinnost uhradit celní dluh ve výši 304.883,- Kč, neboť dlužník

jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj

poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč.

Odvolání stěžovatelky, ve kterém namítala neplatnost záruční

, bylo rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni ze dne 20.

1. 2000, č.j. 11004/1-2069/6/99, dle ustanovení § 50 odst. 6

, o správě daní a poplatků, v platném znění

(dále jen ""), zamítnuto.

Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí

odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,

které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 občanského soudního

řádu z přezkumné činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní

rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka

vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv

procesních. V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení

bylo zjištěno, že stěžovatelka se v záruční ě zavázala

společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše

500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu

jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o přijetí

záručníy bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 5. 1999 ústním

vyhlášením, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala práva

na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatelka tedy

zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve

smyslu ustanovení - , celního

zákona, v platném znění (dále jen ). Celní

úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh, a poté, co

marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení,

vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku ve výši

304.883,- Kč, vyzval jej tedy k splnění povinnosti, vyplývající

pro něj z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto

není rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě

ustanovení , neboť

správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením

celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil

povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost

celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího

řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné

procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §

11 odst. 1 písm. h) Dle ustanovení

písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem

č. Uvedený předpis v ustanovení upravuje

první procesní krok orgánu provádějícího vymáhání daňových

nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků), který časově

předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní

orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní

nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní

a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez

dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru

soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální

správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž

se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního

dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup

celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozuje

soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt

směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy

akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek

hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli

okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost

plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního

orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené

rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv

stěžovatelky.

Stěžovatelka podává proti usnesení krajského soudu ústavní

stížnost a navrhuje jeho zrušení s odůvodněním, že obecný soud

porušil její uvedená ústavně zaručená práva, a to tím, že výzvu

Celního úřadu Folmava posoudil jako rozhodnutí procesní povahy

vyloučené ze soudního přezkumu, ačkoli takové správní rozhodnutí

nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu již proto, že

"rozhodnutím k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka

doručeným ručiteli je zasaženo jeho hmotněprávní postavení

ručitele". Nadto stěžovatelka tvrdila, že záruční u

podepsala v omylu, vyvolaném osobou J. K. vystupujícím v celním

řízení za dlužníka P. K.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka

oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala

všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv

poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou

a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická

osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y.

Předseda senátu Krajského soudu v Plzni uvedl, že

napadené rozhodnutí krajského soudu považuje za důvodné

a v podrobnosti odkazuje na jeho odůvodnění.

Celní ředitelství Plzeň se vzdalo postavení vedlejšího

účastníka.

Ústavní soud konstatuje, že při svém rozhodování vycházel ze

skutkově stejných nálezů vydaných na základě ústavních stížností

téhož stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.

11. 2001, sp. zn.

III. ÚS 446/2000

, nebo nález ze dne 30. 10.

2001, sp. zn.

II. ÚS 444/2000

), a i v nyní posuzované věci

neshledal důvodu se od svých dřívějších citovaných nálezů

odchýlit.

Výzvu ručiteli vyhodnotil krajský soud, jak je výše uvedeno,

jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení

Sb. a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor,

který má z hlediska y a navazujícího

ustanovení pro

danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, vychází

správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem

ve smyslu ustanovení , určená

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě, a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání

celního nedoplatku a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela

se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,

k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu

i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí

kogentní ustanovení Podle

tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení § 320

celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo

přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému

již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh

stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím

celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné

prohlášení ručitele v záruční ě, byť bylo jeho přijetí

celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,

jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora

citovaného zákona, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit

dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení,

se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas

a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá

o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit

převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto

výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje

i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení

nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který

jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes

její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve

smyslu ustanovení , která se

tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním

titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako

rozhodnutí materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovatelce

byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by

její námitky, týkající se neplatnosti záručníy, mající

základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36

odst. 2 y. Z uvedených důvodů bylo proto ústavní stížností

napadené usnesení krajského soudu Ústavním soudem zrušeno (§ 82

odst. 2, odst. 3 , o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů).

Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení souhlasili

s upuštěním od ústního jednání (

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a vedlejší

účastník se svého postavení vzdal, rozhodl Ústavní soud nálezem

bez ústního jednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. 2. 2002