Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 588/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. D. N., zastoupené advokátkou H. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2001, č.j. -1155, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze ve věci péče o nezletilé P. a G. N. o návrhu matky (stěžovatelky) na vyloučení soudkyně Mgr. D. P., jako i ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 tak, že jmenovaná soudkyně a ostatní soudci Obvodního soudu pro Prahu 3 nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. .

V odůvodnění napadeného usnesení městský soud konstatoval, že námitku podjatosti vůči jmenované soudkyni vznesla stěžovatelka podáním ze dne 25. 4. 2001, jež doplnila podáním dne 21. 5. 2001) s poukazem na to, že se soudkyně Mgr. D. P. podílela na "utvoření a ospravedlnění stávající situace". Namítala, že kromě jejího poměru k účastníkům, lze pochybovat o nepodjatosti jmenované soudkyně, která vícekrát písemně tvrdila právní zástupkyni matky - stěžovatelky, že rozhodnuto o podjatosti bylo. Námitku podjatosti uplatnila stěžovatelka i vůči ostatním soudcům Obvodního soudu pro Prahu 3 bez bližšího zdůvodnění. Městský soud dále uvádí, že napadená soudkyně ve svém vyjádření sdělila, že účastníky řízení nezná, na průběhu řízení ani na jeho výsledku nemá žádný zájem a nejsou jí známy žádné okolnosti svědčící o její podjatosti. Ve stejném smyslu se k námitce podjatosti vyjádřili i ostatní soudci Obvodního soudu pro Prahu 3.

Městský soud poukázal na ust. až 4 ve znění novely č. , pole něhož důvodem k vyloučení soudce je skutečnost, že se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudce. Důvodem k vyloučení však nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. V daném případě prý nebyly ze strany stěžovatelky uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, které by měly za následek pochybnosti v nepodjatosti rozhodující soudkyně Mgr. P. (která správně písemně tvrdila, že o její podjatosti bylo rozhodnuto), tak i ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil její právo garantované d (dále jen " ") a to domáhat se svého práva u nezávislého soudu. Stěžovatelka v původní ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2001 Ústavnímu soudu sděluje, že podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , se ona a otec dětí mají v péči o ně střídat po 14 dnech. Otec prý - dle rozsudku - matce děti nikdy nepředal a matka se podáním u jmenovaného soudu opakovaně domáhala postupu dle , kterého soud využil údajně jen v jednom případě. V rámci další snahy dosáhnout postupu dle , prý soudkyně Mgr. P. stěžovatelce doporučila, aby si vzhledem ke svému vzdělání zajistila kontakt s dětmi sama. V takovém jednání soudkyně je podle mínění stěžovatelky jasně patrna její podjatost. Domnívá se, že městský soud tím, že její námitce nevyhověl, podpořil "nerovný přístup soudu k účastníkům řízení" a porušil tím její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka je přesvědčena, že ve věci péče o její nezletilé děti, by měl rozhodovat nestranný a nezávislý soud, kterým však podle jejího názoru Obvodní soud pro Prahu 3 není.

V doplnění ústavní stížnosti dne 4. 1. 2002 stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu provést důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. , rekapitulovala argumentaci z předešlé ústavní stížnosti a uvedla, že v jednání Městského soudu v Praze spatřuje nejen porušení y, nýbrž i porušení y. Tvrdí, že městský soud svým rozhodnutím podporuje otce a tím trvale poškozuje její děti.

Dne 21. 1. 2002 zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu další doplňující podání, ve kterém se dotazuje na stav řízení před Ústavním soudem a žádá o přednostní vyřízení své ústavní stížnosti. V tomto podání však neuvádí o projednávané věci nic nového, opakuje své předešlé domněnky týkající se nestrannosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 a dále poukazuje na řadu případů, kdy jí otec nezletilé děti řádně nepředal.

Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno.

Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení. Podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž toliko chránit ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.

V daném případě, kdy stěžovatelka napadá usnesení obecného soudu, podle něhož konkrétní soudkyně a všichni další soudci daného soudu z důvodu podjatosti vyloučeni nejsou, je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda tímto usnesením porušil obecný soud některá základní práva stěžovatelky. K porušení tohoto základního práva by mohlo dojít například tím, že by obecný soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona, v tomto případě ustanovení (viz např.

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud konstatuje, že současným zněním je založena povinnost vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. "Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (najisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti" (Bureš/Drápal/Mazanec: - komentář, 5. vydání, C.H. Beck, 2001, str. 56).

V souzené věci Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka - v ústavní stížnosti i v řízení před obecným soudem - v podstatě vyjadřuje nespokojenost s postupem tohoto soudu ve věci péče o její nezletilé děti, z níž pak dovozuje podjatost soudkyně Mgr. D. P. i soudců Obvodního soudu pro Prahu 3 (srov. např. zdůvodnění námitky podjatosti na č.l. 1108 spisu, kde stěžovatelka uvádí, že soudy 1. i 2. stupně preferují otce a matku poškozují). Tím je podle jejího názoru dán i "poměr k věci, takže je tu prý důvod pochybovat o nepodjatosti uváděných soudců.

Ústavní soud již dříve judikoval, že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy, je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 365).

V daném případě Ústavní soud dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu - že v souzené věci nebyl dán konkrétní důvod pochybovat ani o nepodjatosti soudkyně Mgr. D. P. ani ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 3. Je zřejmé, že městský soud v napadeném usnesení postupoval správně a ústavně konformním způsobem jednoduché právo vyložil a aplikoval ( ). Ústavní soud dále konstatuje, že v případech vyloučení soudců musí platit princip presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti, je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 6. 2001).

Protože Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze neshledal protiústavní zásah do základních práv nebo svobod stěžovatelky, nemá důvodu napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu