Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 82/02

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a M. B., obou zastoupených JUDr. B. H., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

16. října 2001, čj. -64, rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově ze dne

12. ledna 2001, čj. Vod: 235-4907/2000, a rozhodnutí Městského úřadu ve Voticích ze dne

30. srpna 2000, čj. -10, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé ve své správní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001 ( -64) a spolu s ním též jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů (Okresního úřadu v Benešově ze dne 12. ledna 2001 - Vod: 235-4907/2000 a Městského úřadu ve Voticích ze dne

30. srpna 2000 - 235-241/2000-10) a tvrdili - stručně shrnuto - že všechna rozhodnutí orgánů státní moci v této věci vydaná jsou zatížena nesprávným právním posouzením, spočívajícím na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, a takto porušují a y a d.

Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, příp. stran porušení zásad plynoucích z jimi označených článků úst. , blíže odůvodnili, po obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody orgánů státní moci stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí v jejich věci vydaná, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil, když současně požádali, aby vykonatelnost těchto rozhodnutí byla odložena ( zákona).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení před správními orgány šlo o to, že stěžovatelům bylo nařízeno odstranění stavby označené jako malá vodní nádrž, nalézající se na blíže označených parcelách kat. úz. H., a to proto, že k jejímu vybudování neměli stěžovatelé povolení k vodohospodářským dílům, zatímco stěžovatelé stojí na stanovisku, že takovéto povolení nebylo a není zapotřebí vzhledem k tomu, že u posuzovaného vodního díla jako vlastníci dotčených pozemků "toliko vyčistili zanedbaný prostor historicky existující terénní úpravy jako stavby a opravili a vyměnili technické zařízení", k čemuž správními orgány předpokládaného povolení zákon nevyžaduje.

Již z takto shrnutého tvrzení stěžovatelů (z odůvodnění jejich ústavní stížnosti) je zřejmé, že stěžovatelé svými rozsáhlými námitkami míří vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí správních orgánů a stejně tak i vůči obecnému soudu, který v režimu správního soudnictví jejich žalobu proti rozhodnutím správních orgánů zamítl, zatímco údajná procesní pochybení, k nimž ať ve správním řízení nebo v řízení před obecným soudem mělo dojít, nikterak nekonkretizují (kupř. odmítnuto provedení "celé řady důkazů" apod.), stejně jako ústavněprávní aspekty svých tvrzení soustředěných toliko na označení těch kterých článků ústavních předpisů ponechají zcela stranou.

V takto zdůvodněné ústavní stížnosti však stěžovatelé zcela přehlížejí ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž takový přezkum, o jaký stěžovatelé usilují (přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů), do pravomoci Ústavního soudu zásadně nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu byly dány zvláštní podmínky, jejichž existence však zjištěna nebyla a nebyla ostatně ani konkrétním způsobem stěžovateli tvrzena.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevila potřeba zvlášť rozhodnout o návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti pravomocných rozhodnutí, pro který ostatně pro důvody vyložené v meritu věci nebyly shledány zákonné podmínky.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. února 2002