Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 52/02

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2001 ( -148) a tvrdila, že tímto rozhodnutím porušil obecný soud její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 38

odst. 2 d; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení tohoto práva došlo tím, že "soud odmítl bezdůvodné provedení dalších důkazů, které mohly podpořit jí tvrzené skutečnosti, totiž, že mezi stěžovatelkou a žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo", z níž však žalovaný (nezaplacením zažalované částky) neplnil. Závěr obecných soudů, dle něhož stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, je proto nesprávný a stěžovatelka proto, aniž by svá tvrzení stran porušení již zmíněného ústavně zaručeného práva blíže rozvedla nebo odůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou sporu mezi účastníky řízení před obecnými soudy byla otázka právního důvodu, z něhož pro žalovaného měla vyplynout povinnost žalobci zaplatit zažalovanou částku; zatímco stěžovatelka v tomto řízení tvrdila, že tímto právním důvodem je (ústně uzavřená smlouva o dílo, žalovaný toto tvrzení odmítl s tím, že se stěžovatelkou nikdy nejednal, neboť údajný její statutární orgán (Ing. P.) nikdy nedal najevo, že by ve styku s ním jednal jménem obchodní společnosti.

Obecné soudy po provedeném řízení žalobu stěžovatelky zamítly (odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně v meritu věci potvrdil), když dospěly k závěru, že stěžovatel svá základní tvrzení nedokázal a nerozptýlil pochybnosti stran své aktivní legitimace; těmito závěry podle rozhodovacích důvodů obecných soudů nemohly otřást ani stěžovatelem nabízené důkazy, neboť "na uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky řízení nelze usuzovat z pouhé té skutečnosti, že žalovaný měl žalobci zaplatit cenu jiného smluveného díla" (soud I. stupně), případně "že i prokázání té skutečnosti, že žalovaný jako fyzická osoba

převzal něco, co bylo vytvořeno žalobcem", by k závěru o vzniku smlouvy o dílo nemohlo postačovat" (odvolací soud).

Tvrzeními v ústavní stížnosti (k jejímu odůvodnění), ostatně v podstatě shodnými jako v odvolání, napadá stěžovatelka věcnou stránku, příp. legalitu rozhodnutí odvolacího soudu; zde však přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový

přezkum - z důvodů vyložených již dříve a opakovaně - je vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), leč by k němu byly dány zvláštní podmínky, které však v posuzované věci nebyly zjištěny a ostatně nebyly ani stěžovatelkou tvrzeny.

Obdobně nedůvodný je blíže nerozvedený odkaz stěžovatelky na porušení ústavně zaručeného práva plynoucího z d; tímto článkem je každému ústavně zaručeno projednání jeho věci veřejně a bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a s právem vyjádřit se k prováděným důkazům; ve stěžovatelčině věci však nic nenasvědčuje tomu, že by v řízení před obecnými soudy k porušení nebo ohrožení těchto ústavně zaručených práv došlo, případně že by došlo k porušení zásad rovnosti účastníků či jiných hodnot ústavně chráněných ( úst. ).

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelčiných tvrzení, tak - a to především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. února 2002