Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 750/01

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1999, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 13. února 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své důchodové věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1999 ( -27) a tvrdil, z důvodů obšírně rozvedených, že toto rozhodnutí obecného soudu - stručně shrnuto - je věcně nesprávné, vzhledem k tomu posudky posudkových komisí, které ve věci představují zásadní důkaz "nepřihlédly ke stanoviskům ošetřujících lékařů", že "v průběhu soudního řízení se odpůrce (Česká správa sociálního zabezpečení) snažil ovlivnit řízení" a že znalecké dokazování za dané situace nepředstavuje "odborné vyšetření, ale je pouhým administrativním úkonem komise". S odkazem (blíže nezdůvodněným) na ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) stěžovatel posléze navrhl, aby rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.

Ústavní stížnost je dílem opožděná, dílem nepřípustná.

Předmětem řízení před obecnými soudy byl opravný prostředek stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (jako odpůrce), jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo rozhodnutí odpůrce, z důvodu v odůvodnění rozhodnutí náležitě vyloženým ( ), potvrzeno a obdobným způsobem bylo rozhodnuto (ve vztahu k tomuto rozhodnutí) odvolacím soudem (Vrchním soudem v Olomouci); toto rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek ze dne 11. ledna 2001) stal se pravomocným dnem 9. února 2001.

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek odvolacího soudu, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem 9. února 2001 (§ 72 odst. 2 al. 1 zákona). Byla-li však podána dne 28. prosince 2001 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná.

Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, o němž dovolacím soudem (Nejvyšším soudem ČR) bylo rozhodnuto (pro opožděnost) odmítavým výrokem, neboť ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu podání dovolání běh lhůty stanovené zákonem pro podání ústavní stížnosti nestaví a nelze je juri odrazit od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nadto dovolání odmítajícího a limine pro nedodržení zákonných podmínek.

Mimo to ústavní stížnost stěžovatele napadá v rozporu se zákonem (§ 72 odst. 2 zákona) rozhodnutí prvostupňové, byť by toto bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu; stěžovatelova věc skončila totiž před obecnými soudy nikoli rozhodnutím obecného soudu

I. stupně, ale rozhodnutím odvolacího soudu (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne

1. října 1999, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2001), a proto lze prvostupňové rozhodnutí obecného soudu z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) podrobit přezkumu jen ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, které samo, jako rozhodnutí potvrzující rozhodnutí obecného soudu I. stupně, musí být ústavní stížností napadeno; jiný postup zakládá pro meritorní posouzení ústavní stížnosti překážku nepřípustnosti [ zákona].

Z důvodů takto rozvedených bylo o procesně vadně podané ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b), písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. února 2002