Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 29/02

Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. L. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, čj. -77, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 1999, čj. -59, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 11. 1998, čj. -34,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že také rozsudek pro zmeškání, o který se v této věci jedná, bylo ve smyslu ustanovení , v tehdy platné znění, možno napadnout odvoláním za podmínek v tomto ustanovení blíže citovaných. Proto s ohledem na skutečnost, že stěžovatel podal odvolání proti uvedenému rozsudku pro zmeškání právě z těchto zákonem připuštěných důvodů, nemělo být jeho odvolání pro nepřípustnost odmítnuto. Stěžovatel se domáhá proto z těchto, jakož i dalších, důvodů zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město Ústavní soud zjistil, že uvedený soud vydal dne 24. 11. 1998 již citovaný rozsudek pro zmeškání, jímž stěžovateli bylo uloženo zaplatiti žalobci částku 34 879,-- s přísl., jakož i náklady řízení ve výši 2 140,-- Kč. Tento rozsudek byl stěžovateli doručen dne 3. 2. 1999, stěžovatel podáním ze dne 12. 2. 1999 podal návrh na jeho zrušení ve smyslu ustanovení s tím, že jednání zmeškal pro naléhavou pracovní cestu do USA. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 2. 1999, čj. -45, byl návrh stěžovatele zamítnut s odůvodněním, že stěžovatel nedoložil, že by jednání zmeškal z omluvitelných důvodů. O odvolání stěžovatele proti posléze uvedenému usnesení, v němž setrvával pouze na svém tvrzení, že byly dány podmínky pro postup podle ustanovení , rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 5. 1999, čj. -65, tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho odůvodněním. O dalším odvolání stěžovatele směřujícímu proti již konstatovanému rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 11. 1998, v němž jsou již blíže rozváděny skutkové i právní aspekty projednávané věci, rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením tak, že toto odvolání pro jeho nepřípustnost odmítl, když zjistil a dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání a napadený rozsudek spočívá i na správném posouzení věci ( ). K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že toto dovolání zamítl, poukázav přitom na již konstantní judikaturu Nejvyššího soudu stran ustanovení a , v dříve platném znění.

Ani Ústavní soud nemůže než konstatovat, že stěžovatel nerozlišuje mezi podmínkami a funkcí ustanovení , v dříve platném znění, týkajícího se návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání z tvrzených omluvitelných důvodů, - rozhodnutí okresního a krajského soudu v tomto směru v ústavní stížnosti totiž vůbec nenapadá - a ustanovení , v dříve platném znění, upravujícího přípustnost odvolání proti rozsudku pro zmeškání, kteroužto otázkou se obecné soudy v napadených rozhodnutích v relevantních bodech zabývaly a dospěly ke shodnému závěru, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, že tomuto rozsudku nelze vytknout nesprávnost právního posouzení věci a že z tohoto důvodu odvolání proti takovému rozsudku není přípustné. Předvolání stěžovatele k jednání dne 24. 11. 1998 mu bylo doručeno již 5. 11. 1998 s poučením o následcích nedostavení se, takže stěží lze pochybovat o relevantním podílu na, pro stěžovatele nepříznivých, důsledcích, plynoucích z jeho nečinnosti.

Všechny uvedené skutečnosti jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu