Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 7/02

Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. Ř., a J. Ř., obou zastoupených Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé potvrzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2001 ( -72), kterým byl zamítnut jejich nárok na vyplacení náhrad za znehodnocení vydaných nemovitostí, jako právním nástupcům po zemřelé oprávněné osobě dle , v platném znění (dále jen zákon o půdě), jemuž předcházel rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. května 2000 ( -35).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že jmenované obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu restitučních nároků ( d), právo rovnosti dle d, a současně také porušily zásadu "při užívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům ( d)".

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že nalézací soud zamítl jejich žalobu na náhradu za znehodnocení vydané nemovitosti, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ačkoli pro taková rozhodnutí - stručně řečeno - nebylo ani skutkových ani právních (zákonných) důvodů. Stěžovatelé spatřují v rozporu s dobrými mravy a ustanoveními zejména to, že obecné soudy vyhověly námitkám žalovaného (o promlčení nároku) a tvrzení, že dohoda z 10. 12. 1991 je pro její neurčitost absolutně neplatná. Dále namítají, že skutkový stav věci nebyl řádně objasněn v důsledku neprovedení důkazů navržených stěžovateli (jejich účastnickým výslechem a nepřihlédnutím k dalším jednáním účastníků po uzavření dohody).

Aniž by stěžovatelé své tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv z hlediska ústavněprávních aspektů blíže zdůvodnili, v polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu, vyloženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Podstata polemiky stěžovatelů s rozhodovacími důvody obecného soudu v meritu věci spočívá ve výkladu dohody ze dne 10. 12. 1991, která měla být dohodou o náhradě za znehodnocení nemovitostí dle § 16 odst. 5 zákona o půdě. Obecné soudy I. a II. stupně shledaly dohodu podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatnou pro neurčitost, a tudíž nelze se domáhat plnění z absolutně neplatné dohody. Skutečnost, že by měli k dispozici jinou písemnou dohodu o zřízení nového závazku, stěžovatelé ani netvrdili (hovoří o ústních dohodách); pokud měl obecný soud zjistit obsah závazku z výpovědí navržených osob, považoval obecný soud návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování za nadbytečné, neboť písemnou dohodu lze změnit jen písemně (§ 40 odst. 2 obč. zák.). Osoby oprávněné podle

§ 16 zákona o půdě mohly se domáhat vydání náhrad za případné znehodnocení nemovitostí, a tedy od data 10. 12. 1991, kdy předchůdkyně stěžovatelů uplatnila svůj nárok, běžela šesti měsíční lhůta (§ 16 odst. 4 zákona o půdě), v níž měl žalovaný náhradu poskytnout a skončila dne 10. 6. 1992. Od tohoto data začala běžet obecná tříletá promlčecí doba, která skončila dnem 10. 6. 1995. Pokud obecné soudy vyhověly námitce promlčení vznesené žalovaným, správně použily ustanovení § 100 odst. 1 a § 101 obč. zákoníku, když zákon o půdě sám promlčení nároků jím založených neupravuje (stěžovatelé uplatnili právo u soudu až dne

30. 11. 1999). V ústavní stížnosti stěžovatelé opomíjí ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž je přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů z jeho pravomoci jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další). Jestliže obecné soudy I. a II. stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatelů a vpředu zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jejich výkladu, a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily ( ), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná

(k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ostatně stěžovatelé se mýlí, přičítají-li obecným soudům zvláštní "povinnost vyvíjet (v restitučních věcech) součinnost s oprávněnými osobami", neboť takováto "povinnost", vybočující očividně z rámce obecně uzákoněné povinnosti poučovací ( ), byla by ve zřetelném rozporu s ústavně přikázanou zásadou rovnosti účastníků ( úst. , d).

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou tvrzení stěžovatelů, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. února 2002