Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 516/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti B.P. a K.P., oba zastoupeni Mgr. M.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. , a Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a V. a L.M., oba zastoupeni JUDr. E.V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčeni na svém ústavně zaručeném základním právu, zakotveném v d (zaručujícím mimo jiné vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný rozsah a ochranu), v důsledku čehož mělo dle jejich názoru dojít i k porušení , jakož i y ČR.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. , rozhodl k návrhu žalobců (ze dne 30. 3. 1995), takto vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem, že stěžovatelé jsou povinni vydat žalobcům (do tří dnů od právní moci rozsudku) klíče od železných vrat, vedoucích do uličky mezi domy čp. 154 a čp. 7 v k. ú. D. Dále byla tímto rozhodnutím uložena stěžovatelům povinnost trpět služebnost, zřízenou ve prospěch majitelů domu čp. 154 v k.ú. D. vkladním prohlášením č.d. 105/13 ze dne 8. 1. 1913, a to v rozsahu a obsahu tam blíže označeném a popsaném. Konečně soud I. stupně uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelů (uplatněný proti vedlejším účastníkům v průběhu řízení dne 19. 7. 1996) požadující zrušení věcného břemene - trpění služebnosti zřízené uvedeným vkladním prohlášením - a rozhodl o nákladech řízení.

Proti citovanému rozhodnutí nalézacího soudu podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. , tak, že rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, a toliko ve zbylé části ve vztahu k nákladům řízení jej změnil, když dospěl k závěru, že byly přiznány správně, nikoliv však již ve správné výši. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé v tom, že jejich vlastnickému právu nebyla poskytnuta dostatečná ochrana ve smyslu d. Ve shodě se svým tvrzením uplatněným v řízení před obecnými soudy uvádějí, že zmíněné věcné břemeno svědčící ve prospěch vedlejších účastníků zaniklo, neboť došlo k trvalým změnám, jak je tento důvod zániku věcných břemen konstruován v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Poukazují též na to, že z dikce citovaného vkladního prohlášení je (dle jejich názoru) zřejmá vázanost předmětného věcného břemena na hospodářskou potřebu oprávněných osob v době vzniku uvedeného věcného práva, tj. k roku 1913, kdy byla provozována osobami z něho oprávněnými hospodářská činnost. Nadto zachování věcného břemene ve svém důsledku vede též ke změně jeho obsahu, neboť např. nepřichází v úvahu, aby se na jejich pozemku vedlejší účastníci otáčeli s povozy, když namítají i změnu charakteru a využití dotčených pozemků. Jelikož bylo obecnými soudy rozhodnuto v jejich neprospěch právě v důsledku nesprávné interpretace již citovaného ustanovení , pro jehož naplnění je rozhodující výklad pojmu trvalých změn, s nimiž je spojen zánik věcného břemena, požadují, aby Ústavní soud vyslovil v tomto směru své stanovisko, neboť "předmětná otázka dosud stávající judikaturou řešena není". S ohledem na tato konstatování se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení prostřednictvím předsedkyně senátu 19 Co Krajský soud v Brně, který poukázal na dostatečné dokazování ve věci a jeho náležité hodnocení. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dle jeho přesvědčení nedošlo, pročež navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci, V.M. a L.M., navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření především odmítli vývody stěžovatelů mířící do vázanosti inkriminovaného věcného břemena na hospodářskou potřebu, když poukázali na její modifikaci, aniž by tím ovšem došlo též k jejímu zániku. Pod pojem trvalých změn potom nelze dle jejich názoru řadit změny v technickém pokroku, neboť materiál se místo povozů dováží automobily, lednice není v současné době užívána ke skladování ledu, ale k jinému účelu apod., v důsledku čehož se nicméně jedná pouze o změny technického rázu, v žádném případě v obsahu práva.

Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. , a poté co přezkoumal obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a seznámil se se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR), není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozsudkem došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

Domáhají-li se stěžovatelé přezkoumání právního názoru, resp. výkladu pojmu trvalých změn dle , je potřeba zdůraznit právě roli Ústavního soudu, jehož primárním úkolem je ochrana ústavnosti. Výklad zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci přísluší výhradně obecným soudům, neboť jim svědčí ústavní povinnost, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( al. 1 y ČR), přičemž k autoritativní interpretaci jednoduchého práva je povolán Nejvyšší soud ČR ( a násl. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Pokud se stěžovatelé domáhají vyslovení autoritativního právního názoru, nic jim nebránilo využít možnosti dané ustanovením , odst. 2 [a to vzhledem k přechodným a závěrečným ustanovením , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17), dle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů].

Ústavní soud k výkladu obyčejných zákonů povolán není. V této souvislosti opakovaně vyjádřil své stanovisko, dle něhož základní práva a svobody (jejichž porušení stěžovatelé namítají), působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva, a že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15 - nález č. 98; sv. 17 - nálezy č. 9, 18, 33). V projednávané věci uvažovaná pochybení obecných soudů při interpretaci dotčených předpisů Ústavní soud neshledal. Tyto navíc (sluší se dodat) ve věci provedly obsáhlé dokazování, včetně ohledání na místě samém a své závěry řádně odůvodnily (157 odst. 2 ).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dle ustanovení , kterého se stěžovatel dovolává, věcné břemeno zanikne (a to ex lege), nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti (přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká). V daném případě je nezbytné pro aplikaci dotčené skutkové podstaty na konkrétní případ, aby došlo ke kumulativnímu splnění obou v ní uvedených předpokladů; musí jít o trvalé změny a současně být prokázáno, že právě v jejich důsledku věc "služebná" již nemůže sloužit prospěšnějšímu užívání nemovitosti "panující", což logicky vyplývá z povahy věcných břemen působících in rem (u nichž práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena s vlastnictvím nemovitosti, in fine ), neboť tyto souvisejí s objektivní možností realizace užitné hodnoty věci náležející oprávněnému z tohoto věcného práva. Jak je patrno z obsahu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (zejména str. 14 in fine rozsudku soudu I. stupně), tyto se posléze uvedenou podmínkou zabývaly, dospěly však shodně k závěru, že s ohledem na konkrétní zjištěné skutkové okolnosti není v souzené věci dána.

Neshledal-li Ústavní soud porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, nezbylo mu, než podaný návrh dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu