Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 747/01

Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatelky L., zastoupené Mgr. et Mgr. V.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2001, čj. -17, rozhodnutí FŘ ze dne 26. června 2000, čj. 5415/130/99, a platebnímu výměru F.ú. ze dne 25. srpna 1999, čj. 20464/99/066970/2035, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2001 ( -17), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí FŘ ze dne 26. června 2000 (5415/130/99) a platebnímu výměru na daň z lihu a lihovin F.ú. ze dne 25. srpna 1999 (20464/99/066970/2035), jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit spotřební daň z lihu za zdaňovací období březen 1998 ve výši 16,793.946,- Kč, když správce daně neuznal nárok na nadměrný odpočet v totožné výši, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.

Obdobné námitky vznesla stěžovatelka i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelčině věci rozhodoval v režimu správního soudnictví, a nadto mu vytkla, že se ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí omezil "jen na formální podmínky" postupu finančních úřadů a nevypořádal se s jejími odvolacími námitkami.

Stěžovatelka, která se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnila ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčena na právech, která plynou z d, ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zejména na ústavně zaručeném právu dle d, dle kterého daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ústavní stížností brojila proti napadeným rozhodnutím, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit spotřební daň z lihu za zdaňovací období březen 1998 ve výši 16,793.946,- Kč, když správce daně neuznal nárok na nadměrný odpočet v totožné výši, neboť nárok na vrácení daně vzniká dnem vydání rozhodnutí celního úřadu a je možno jej uplatnit nejpozději do šesti měsíců ( , o spotřebních daních, v platném znění, dále jen zákon o spotřebních daních). Stěžovatelka podala opožděné daňové přiznání, v němž přiznala daň ve výši 16,793.946,- Kč a současně uplatnila nárok na vrácení této částky; v ústavní stížnosti polemizovala s argumentací správních orgánů a obecného soudu a tvrdila, že pokud daňové přiznání bylo podáno ve lhůtě stanovené správcem daně, nemohlo dojít k jeho zániku.

Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatelka řádně nesplnila daňovou povinnost, která jí vznikla při tuzemské výrobě dnem vyskladnění vybraných výrobků [ zákona o spotřebních daních], nebylo včas správci daně podáno daňové přiznání ( zákona o spotřebních daních), a zejména kdy správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ( , o správě daní a poplatků, v platném znění) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření spotřební daně stěžovatelky postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala.

Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta ( ); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil ( ), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout.

Obdobně neobstojí stěžovatelčino tvrzení stran výkladu § 12 odst. 5 zákona o spotřebních daních, že nárok na vrácení nezaniká, byť nebyl ve stanovené lhůtě uplatněn. Měla-li stěžovatelka správně podat daňové přiznání k daňové povinnosti za březen 1998 do 25. dne měsíce dubna 1998, pak podle ust. § 12 odst. 3 zákona je tato lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně prodloužena tak, že pokud by uplatnila nárok do 6 měsíců od

března 1998 (od vyskladnění výrobků), tedy do září 1998, měla by nárok na vrácení daně. Jestliže stěžovatelka podala daňové přiznání po lhůtě pro uplatnění nároku na vrácení daně, pak ve shodě s zákona o spotřebních daních tento nárok již nelze přiznat, neboť zaniká. Lhůtu pro uplatnění nároku nelze ani prodlužovat či navracet v předešlý stav (nelze použít , o správě daní a poplatků, v platném znění), nárok zaniká s konečnou platností; postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.

Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. února 2002