Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 732/01

Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.J., zastoupeného Mgr. S.T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2001, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci (úhrada v užívání družstevního bytu) pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2001 ( -79) a spolu s ním též rozsudek obecného soudu I. stupně (Okresního soudu tamtéž ze dne 18. února 2000 - -41) a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) a také jeho "právo vlastnit majetek ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti, stručně shrnuto, k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy v řízeních před nimi nezjistily náležitě skutkový základ projednávané věci, při hodnocení provedených důkazů vykročily z hranic obvyklých zásad a porušily tak ústavně chráněnou zásadu rovnosti účastníků. Výrok rozhodnutí obecných soudů, dle něhož je povinen žalobci (SBD) na úhradě za využívání družstevního bytu zaplatit částku 9.009,30 Kč s příslušenstvím (odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil), nemá tak oporu ani ve stavu věci ani v zákoně a nadto porušuje stěžovatelova ústavně zaručená práva; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí se podává, že výrok rozhodnutí obecných soudů spočívá na zjištění, že mezi účastníky řízení dosud platně trvá nájemní vztah (§ 685 a násl. o. z.), z čehož také plyne stěžovatelova povinnost (též s přihlédnutím k stanovám družstva) platit vlastníkovi domu (družstvu) za užívání bytu úhradu.

Tvrzení stěžovatele jako žalovaného, že žalobce v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami ( ) obmyslně odmítá posuzovaný byt převést do jeho vlastnictví, odmítly obecné soudy poukazem na současný právní stav, na jehož existenci tvrzení stěžovatele nemá nijaký vliv, neboť v daném řízení (nadto formou námitek) nelze o tvrzených právech stěžovatele rozhodovat, resp. nelze k nim ani přihlédnout.

Obě rozhodnutí obecných soudů jsou přiměřeně a ve shodě s příkazem zákona odůvodněna ( ), a proto jim - z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) - nelze nic vytknout, zejména jestliže se v rozhodovacích důvodech vypořádaly s obranou stěžovatele.

Za této situace nezbývá než přisvědčit vývodům obecných soudů, totiž, že odmítá-li bytové družstvo bezdůvodně a v rozporu se zákonem stěžovateli posuzovaný byt převést do jeho vlastnictví, je na něm, aby sám o ochranu svých práv usiloval, to však v jiném řízení, než které je předmětem ústavní stížnosti.

Tvrzením stěžovatele nelze však přisvědčit ani z jiných důvodů; pokud se totiž stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává práva "vlastnit majetek", tedy zřejmě ustanovení d, přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze - za jistých podmínek - poskytovat ochranu jen vlastnictví již existujícímu (konstituovanému) a nikoli jen případnému nároku na ně ( k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).

Obdobně nedůvodný jeví se i stěžovatelův odkaz na procesní pochybení, jichž se měly obecné soudy dopustit; odhlédnuto od toho, že výhrady stěžovatele vůči (nedostatečným) skutkovým zjištěním jsou jen obecné a obsahově vágní, takže z nich nelze postřehnout, jak - pod aspektem daného právního stavu - by mělo být řízení doplněno, nelze ani posoudit, jaké důkazy potřebné pro rozhodnutí věci má stěžovatel na mysli. Pokud pak jde o stěžovatelovo tvrzení stran porušení rovnosti účastníků a podobně, stěžovatel ani netvrdí, že by se byl v řízení před obecnými soudy pokusil (marně) o odstranění tvrzených vad postupem zákonem předvídaným ( ), podmínky ústavního přezkumu z těchto důvodů proto splněny nejsou ( zákona), zejména jestliže, pokud jde o výtky stěžovatele vůči ústnímu jednání před obecným soudem I. stupně ze dne 18. února 2000, posoudil je odvolací soud způsobem, vůči kterému z ústavněprávních hledisek nelze mít výhrady.

Z důvodů takto rozvedených posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. února 2002