Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 659/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. B.F., zastoupeného JUDr. M.O., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2001, č.j. -24 a rozhodnutí O.Ú. - referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 17. 11. 1999, č.j.: PÚ-1/3358/10/92-201/3, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2001, č.j. -24 a rozhodnutí O.Ú. - referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 17. 11. 1999, č.j.: PÚ-1/3358/10/92-201/3, jimiž bylo pravomocně mj. určeno, že O.F. a stěžovatel, každý k jedné ideální polovině, nejsou spoluvlastníky specifikovaných pozemků v k.ú. H. Současně bylo rozhodnuto, že za nevydané nemovitosti mají právo na náhradu, každý k jedné polovině. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že v dané věci byla naplněna skutková podstata restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, vydání pozemků však brání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. c) cit. zákona (zastavěnost pozemku). Vzhledem k povinnosti oprávněných osob vrátit kupní cenu (§ 6 odst. 3 zákona o půdě), která vyplývá přímo ze zákona, určil pozemkový úřad ve výroku rozhodnutí lhůtu k vrácení kupní ceny. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby náklady na právní zastoupení před Ústavním soudem zcela hradil stát, neboť je od roku 1998 bez zaměstnání a jeho jediným příjmem jsou sociální dávky ve výši životního minima.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v a d ("Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, obsahově shodném s odůvodněním opravného prostředku, uvedl, že o vydání předmětných nemovitostí žádal původně jeho otec podle , z důvodu uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žádný doklad o vydání a převzetí kupní ceny však nebyl nalezen. Přesto byla stanovena povinnost vrátit kupní cenu. Je toho názoru, že pozemkový úřad napadeným rozhodnutím popřel vlastnické právo jeho otce k parcele č. 176, kterou nabyl v roce 1982 dědictvím a zbavil ho práva získat zpět vlastnictví k nemovitostem.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost je vlastně opakováním argumentů opravného prostředku, o kterém rozhodl jako o nedůvodném. Pokud jde o popření vlastnického práva k parcele č. 176, přezkoumával soud pouze důvodnost rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemcích specifikovaných ve výroku správního rozhodnutí, které přešly do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy ze dne 13. 12. 1974, uzavřené předchůdkyní navrhovatele, takže se následně nemohly stát předmětem dědictví.

O.Ú., referát okresního pozemkového úřadu, jako vedlejší účastník, se svého postavení výslovně vzdal.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. , a příslušný správní spis O.Ú. - referátu okresního pozemkového úřadu, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu orgánů veřejné moci neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a Krajským soudem v Brně, zejména s deklarací povinnosti vrátit kupní cenu, jež byla původnímu vlastníkovi vyplacena a snaha dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v dané restituční věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěrům pro stěžovatele příznivějším. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud dále opakovaně ve své judikatuře uvedl, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu jsou úvahy soudu při hodnocení důkazů a při formulaci právních závěrů z nich vyvozených, zřejmé, srozumitelné a logické. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, zakotvené v y, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

O náhradě nákladů zastoupení Ústavní soud nerozhodl, a to pro nesplnění podmínky stanovené v dle § 83 odst. 1 zákona (neodmítnutí ústavní stížnosti). Z téhož důvodu nerozhodl o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu