Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 50/02

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti zásahu Vrchního státního zastupitelství v Praze, Odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle písm. d)y ČR, která směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, když stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak a d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel je spolu s obviněným M. Ř. a dalšími osobami stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, když obžaloba již byla podána. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud nařídil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, Odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, rozhodnout o stížnosti stěžovatele ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. VI VZv 2/2000, kterou se domáhá poskytnutí přiměřené lhůty k seznámení se spisem, a to do 3 dnů od doručení rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tak, že dle jeho tvrzení mu byla poskytnuta příliš krátká doba na seznámení se spisem a na návrhy na doplnění vyšetřování. O stížnosti proti postupu vyšetřovatele nebylo státním zástupcem dosud rozhodnuto.

Ústavní soud se zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat stěžovatelův názor, že uvedený postup orgánů činných v trestním řízení je způsobilý k tomu, aby byl podroben přezkoumání Ústavním soudem. Ústavní soud tento názor nesdílí. Aby bylo možno jej kvalifikovat jako zásah do lidských práv, musel by být spojen s faktickým zásahem do základního práva nebo svobody, který by nebylo možno odstranit jinak (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod.). Až tehdy by ústavní stížnost, po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, mohla přicházet v úvahu.

V posuzované věci je však nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995,

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.), a na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2000,

sp. zn.

. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze už napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu. Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.

V projednávané věci nelze uvedený postup považovat za jiný zásah orgánů veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval uvedené podmínky. Případná procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení stěžovatel samozřejmě může namítat jak v současné době probíhajícím soudním řízení, tak i v opravných prostředcích proti pro něj případně nepříznivému soudnímu rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že za současného stavu věci jsou stěžovateli zachovány všechny přípustné opravné prostředky, které trestní řád upravuje a ingerenci Ústavního soudu do nezávislého soudního rozhodování je třeba v této fázi trestního řízení za daného skutkového stavu věci považovat za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá také z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle a násl.y důsledně řídí zásadou subsidiarity.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro jeho nepřípustnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud považoval za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vad jeho podání, když plná moc pro advokáta obsahovala nepřípustnou substituční doložku.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 2. 2002

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu