Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 635/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.Ž., zastoupeného JUDr. I.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, č.j. -37 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, č.j. -23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, č.j. -37 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, č.j. -23, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal, aby KB, bylo uloženo plnit povinnosti ze smlouvy o termínovaném vkladu ze dne 2. 5. 1991, zejména aby mu byly i nadále poskytovány úroky z vkladu ve výši 14.25 % p.a. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že smlouva o termínovaném vkladu byla ze strany peněžního u řádně vypovězena a tedy k zániku smluvního vztahu došlo uplynutím výpovědní lhůty dnem 31. 12. 1994. Stěžovatel dále navrhl, aby s ohledem na jeho sociální postavení a tíživou finanční situaci, do níž se mj. dostal i z důvodu domáhání se svých základních práv u soudu, Ústavní soud uložil KB, nahradit mu náklady právního zastupování v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho zaručená základní práva zakotvená v , , a y a , , , a d ("Listina"), aniž by své tvrzení podložil podrobnější ústavněprávní argumentací. S napadeným rozsudkem odvolacího soudu zásadně nesouhlasí a domnívá se, že došlo k porušení y ČR tím, že bylo rozhodnuto v rozporu s platným právem. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a má za to, že smlouva o termínovaném vkladu nebyla dosud nikdy platně ukončena.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právním základem sporu bylo posouzení platnosti výpovědi smlouvy o termínovaném vkladu ze dne 2. 5. 1991. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přičemž ve smlouvě ani v právních předpisech smlouvu upravujících, není obsažena možnost její výpovědi ze strany banky. Je toho názoru, že na danou situace bylo možno aplikovat ust. § 582 obč.zák. Napadený rozsudek i nadále považuje za správný a ústavní stížnost za nedůvodnou.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatele dosáhnout dalšího přezkoumání pro něj nepříznivého rozhodnutí obecného soudu, tentokrát Ústavním soudem, s argumentací, že právní závěry rozhodujících orgánů veřejné moci jsou dle jeho názoru nesprávné. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne z jeho četné a dostupné judikatury. Takto je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v odst. l y. Interpretace aplikovaných právních předpisů obecnými soudy se pak pohybuje plně v ústavních mezích.

O náhradě nákladů zastoupení Ústavní soud nerozhodl, neboť postup dle § 83 odst. 1 zákona je možný jen v případě, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu