Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
40578.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 626/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti C., C. a Č., zastoupených JUDr. M.R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, č.j. 38 Ca 95/2000 -47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, č.j. 38 Ca 95/2000 -47 a tomuto soudu uložil, aby o žalobě dále jednal a rozhodl. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání ("Rada") ze dne 21. 12. 1999, č.j.: Rz/352/99. Posledně uvedeným rozhodnutím byla podle § 14 odst. 2 zák. č. 468/1991 Sb. , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, schválena žádost C., o změnu licence č. 001/93, spočívající v navýšení základního jmění společnosti a ve změnách vkladů jednotlivých společníků. Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že žalobci žalobou napadli rozhodnutí, proti kterému je podle zákona č. 468/1991 Sb. možno podat opravný prostředek. V takovém případě je přezkum rozhodnutí o změně licence, vydaného podle § 14 odst. 2 cit. zákona, podle hlavy druhé, části páté o.s.ř. , nepřípustný.
Stěžovatelé tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti zrekapitulovali dosavadní průběh řízení ve věci a uvedli, že rozhodnutí Rady ze dne 21. 12. 1999 společně napadli včas a v plném rozsahu dne 14. 1. 2000 opravným prostředkem podle § 250l a násl. o.s.ř. (část pátá, hlava třetí o.s.ř. ), a to v souladu s ust. § 21 zák.č. 468/1991 Sb. Totéž rozhodnutí pak napadli dne 21. 2. 2000 i žalobou podle části páté hlavy druhé o.s.ř. , přičemž řízení o této žalobě skončilo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v jejich případě soud měl postupovat dle ust. § 250b odst. 2 o.s.ř. , ověřit správnost tvrzení, že s nimi mělo být v řízení před správním orgánem jednáno jako s účastníky řízení, uložit tomuto orgánu doručit jim správní rozhodnutí a podle okolností odložit jeho vykonatelnost.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti potvrdil, že proti témuž rozhodnutí Rady ze dne 21. 12. 1999 byl stejnými subjekty (stěžovateli) podán u tohoto soudu opravný prostředek, ve kterém se rovněž domáhají zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, zejména z toho důvodu, že byli opomenuti ve správním řízení jako jeho účastníci. Soud má za to, že v daném případě bylo třeba se nejdříve zabývat otázkou, zda napadené rozhodnutí lze na základě podané žaloby přezkoumávat podle hlavy druhé části páté o.s.ř. , neboť pouze za splnění této podmínky by pak bylo možné posuzovat, zda stěžovatelé byli jako účastníci řízení správním orgánem nesprávně opomenuti a bylo by možné rozhodovat ve smyslu § 250b odst. 2 o.s.ř. Jestliže soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je z přezkumu na základě žaloby ve smyslu § 248 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vyloučeno, nepříslušelo mu ani přezkoumávat případné účastenství žalobců v předcházejícím správním řízení. Dle názoru soudu nebylo v daném případě porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces a na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a ústavní stížnost je nutno pokládat za nedůvodnou.
Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedla, že je-li v ust. § 11 odst. 3 zák.č. 468/1991 Sb. , v řízení o udělení licence okruh účastníků řízení vymezen resp. omezen pouze na žadatele o licenci, pak není možné v případě řízení o změně licence tento okruh účastníků rozšiřovat. Rada otázku účastenství stěžovatelů vyřešila v souladu se správním řádem . Závěrem vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na zákonný postup Rady i soudu k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů nedošlo, a navrhla, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 95/2000 , a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "). Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i vyjádření Městského soudu v Praze, stěžovatelé předmětné rozhodnutí Rady ze dne 21. 12. 1999 napadli jak žalobou podle části páté hlavy druhé o.s.ř. , tak současně i opravným prostředkem podle části páté hlavy třetí o.s.ř. Ze shromážděných podkladů nevyplývá, že by o opravném prostředku již bylo rozhodnuto. Nicméně do doby, než takové rozhodnutí o opravném prostředku bude vydáno, je ústavní stížnost nutno považovat za návrh nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona, v návaznosti na ust. § 75 odst. 1 zákona.
K věcné stránce považuje Ústavní soud za potřebné dodat, že i práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listin y, je nutno se domáhat stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listin y. V daném případě soud posuzoval otázku, zda na předmětné rozhodnutí Rady dopadá některá z kompetenčních výluk ustanovení § 248 o.s.ř. S odvoláním na ust. § 21 zák.č. 468/1991 Sb. , jež výslovně uvádí, že proti rozhodnutí o změně licence je možno podat opravný prostředek, tuto otázku soud zodpověděl způsobem, dle názoru Ústavního soudu, zcela ústavně konformním. Zmíněný opravný prostředek také byl podán a stěžovatelům tedy nehrozí odmítnutí práva na soudní ochranu, jak ve stížnosti tvrdí. Teprve po rozhodnutí o opravném prostředku bude možné, budou-li k tomu ústavněprávní důvody, podat ústavní stížnost.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj