Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 19/02

Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. I. V., advokátkou, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2001, sp. zn. , Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 1999, sp. zn. , a Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1998, sp. zn. , spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1998 (-88), Vrchního soudu v Praze ze dne

7. dubna 1999 (-110) a Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2001

(-135) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1998 (-88) bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci (OSA - Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním) částku ve výši 120.264,20 Kč s 3% úrokem od 25. 3. 1992 jako úhradu za provozovací honoráře za období od 3. 8. 1990 do 30. 4. 1991. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že stěžovatel navrhl zamítnutí žaloby s tím, že od vymazání původního svazu OSA dne 16. 10. 1992 do 22. 1. 1996, kdy bylo zaregistrováno nové sdružení OSA, došlo k promlčení nároku. Tuto námitku soud I. stupně důvodnou neshledal.

Do tohoto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel odvolání, které bylo Vrchním soudem v Praze, jako soudem odvolacím, potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně, a také s právním posouzením věci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel mimo jiné opětovně poukázal na promlčení nároku žalobce. Posouzení této otázky souviselo s posouzením právní subjektivity žalobce od 16. 10. 1992 do 22. 1. 1996. V období od 1. 1. 1962 do 15. 10. 1992 byla v podnikovém rejstříku, resp. v obchodním rejstříku zapsána právnická osoba

OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, zřízená pro účely vyjádřené

v tehdy platného autorského K výmazu OSA došlo

k 15. 10. 1992 s uvedením, že se tak stalo na základě rozhodnutí ministra kultury s tím, že jde o transformaci na sdružení autorů hudebních děl a že jeho právním nástupcem je

OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, sdružení hudebních autorů, zapsaných do obchodního rejstříku. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání k posouzení otázky právní subjektivity OSA - Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním v období od 15. 10. 1992 do 22. 1. 1996.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatele zamítl s tím, že po důkladném posouzení dospěl k závěru, že za řádného nástupce OSA (IČ 023531) lze považovat

OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (IČ 63839997), jehož stanovy (statut) jako občanského sdružení byly registrovány Ministerstvem vnitra. S tímto subjektem pak jednaly soudy obou stupňů.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv a svobod v nesouhlasu se shora uvedeným názorem obecných soudů a je toho názoru, že jako žalobce v době podání žalob vystupoval subjekt, který neměl způsobilost být účastníkem řízení, a dále tvrdil, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, se nevypořádaly s otázkou zániku původního žalobce a z čeho vyplývá právní nástupnictví žalobce. Stěžovatel, poukazujíce rovněž na porušení obecných pravidel pro hodnocení důkazů ( ), posléze navrhl zrušení rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označeny, a současně navrhl odložení jejich vykonatelnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Stěžejním tvrzením stěžovatele, kterým in concreto odůvodnil porušení svých ústavně zaručených práv (svobod), je posouzení otázky, zda OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (v postavení žalobce) je právním nástupcem předchozího ochranného autorského svazu, zda jde tedy o subjekt s aktivní legitimací k podání žaloby. Toto tvrzení je obsahově shodné s tvrzeními, jež vznesl v řízení před obecnými soudy (naposledy soudem dovolacím), s nimiž se však tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly, zejména pak Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil dostatečným způsobem otázku právního nástupnictví a zaujal právní názor, který má dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních, a který je také v souladu se zákonem dostatečným způsobem odůvodněn ( ). Pouhým přijetím stěžovateli nepříznivého právního názoru nemohlo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv (svobod).

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevná neopodstatněnost je dána nejenom povahou vývodů ústavní stížnosti, ale i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nebylo se nutné zabývat ani návrhem na odložení vykonatelnosti jí napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. února 2002