Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
42284.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 16/02
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2002 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2001, sp. zn. 62 Co 382/01 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1 ,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2001 (62 Co 382/01 -332), kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. dubna 2001 (6 C 37/94 -324) o zastavení odvolacího řízení a tvrdil, že obecné soudy svým postupem vedoucím k zastavení řízení porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d); podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel porušení tohoto práva v postupu soudu, kterým bylo zastaveno řízení na základě nesrozumitelné výzvy k zaplacení soudního poplatku jak z odvolání, tak z rozšíření návrhu.
Stěžovatel považuje tyto výzvy za nesprávné, neboť podle zákona o soudních poplatcích ve znění po 1. lednu 2001 měl být aplikován postup dle § 9 odst. 2 tohoto zákona. Výzva soudu I. stupně k zaplacení soudního poplatku z odvolání i rozšíření návrhu byla bez jakékoliv relevance a nesplnění tohoto usnesení nemůže být bráno jako základ pro zastavení odvolacího řízení. Stěžovatel, poukazujíc na to, že již v určité výši soudní poplatek uhradil, a na skutečnost, že v jistém rozsahu bylo jeho žalobě vyhověno a že oba poplatky byly vyměřeny z nejvyšší žalované částky 3,487.488,- Kč (výzva je dle jeho názoru nicotná), posléze navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2001
(62 Co 382/01 ).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesením Obvodního soudu v Praze ze dne 4. září 2001 (6 C 37/94 ) bylo zastaveno odvolací řízení podle § 9 odst. 1 a 3 zák. č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen zákon o soudních poplatcích), a to proto, že stěžovatel soudní poplatek ve lhůtě ve výzvě stanovené neuhradil. Z odůvodnění tohoto usnesení pak vyplývá, že soud
I. stupně svým usnesením ze dne 15.února 2001, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001 (62 Co 148/01 ), odňal stěžovateli osvobození od placení soudních poplatků se zpětnou účinností na základě zjištění, že stěžovatel měl dostatečný příjem již v době, kdy rozhodoval o jeho osvobození. Z tohoto důvodu vyzval soud stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě 15 dnů od doručení výzvy zaplatil připojenou poštovní poukázkou soudní poplatek za rozšíření žalobního návrhu ve výši 139.500,- Kč a za podané odvolání částku ve stejné výši, tj. 139.500,- Kč (obě výzvy jsou ze dne 15. 6. 2001). Stěžovatel na tento postup nereagoval, a proto bylo odvolací řízení zastaveno.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9,
o zastavení odvolacího řízení, potvrdil.
Ústavní soud, přezkoumav procesní postup obecných soudů vedoucí k zastavení odvolacího řízení, neshledal z ústavněprávního hlediska porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele. Z příloh připojených k ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání a za rozšíření žalobního návrhu (výzvy ze dne 15. 6. 2001) s výslovným poučením, že pokud nebude soudní poplatek ve stanovené 15denní lhůtě zaplacen, řízení bude zastaveno (§ 9 odst. 1 a 3 zákona o soudních poplatcích). Na výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání stěžovatel nereagoval, a proto bylo odvolací řízení zastaveno.
Stěžejním tvrzením, jímž stěžovatel odůvodňuje porušení práva na spravedlivý proces je, že řízení bylo zastaveno na základě nesrozumitelné výzvy k zaplacení soudního poplatku jak z odvolání, tak z rozšíření návrhu, a skutečnost, že při zastavení řízení bylo postupováno procesně vadným postupem (v rozporu se zákonem o správních poplatcích); s těmito tvrzeními se však již řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal Městský soud v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení (§ 167 odst. 2 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), ve kterém vyložil i dostatečně odůvodnil opodstatněnost postupu soudu
I. stupně podle ust. § 9 odst. 1 a 3 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném
od 1. 1. 2001. Právní závěry Městského soudu v Praze ve věci učiněné jsou pak výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústav y ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím relevantních ustanovení zákona o soudních poplatcích. Ostatně, jak již bylo dříve vyloženo, Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat pouze za splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly.
Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že soud I. stupně postupoval v souladu s platnou procesní úpravou, když řízení zastavil, odhlédnuto od toho, že stěžovatel ani neuvedl důvody, které jej vedly k tomu, že soudní poplatek neuhradil, a jakým způsobem (postupem) tak hodlal učinit.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. února 2002