Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 653/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti E.K., Z.V. a JUDr. P.K., zastoupených JUDr. V.M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2001, č.j. -18 a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1999, č.j. 5377/92 R IV 84/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2001, č.j. -18 a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1999, č.j. 5377/92 R IV 84/99, jimiž bylo podle , ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě") pravomocně rozhodnuto, že nejsou vlastníky specifikovaných nemovitostí v k.ú. D., neboť se nejedná o majetek podléhající režimu zákona o půdě.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v y ("Ústava"), když soud zákonem stanoveným způsobem neposkytl ochranu jejich právům, d ("Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Uvádějí, že se jim nedostalo spravedlivého procesu, neboť správní soud se hlouběji nezabýval otázkou přechodu nemovitostí na stát. Stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a jeho výsledky, znovu popsali skutkový stav související s převodem či přechodem nemovitostí na stát a z něho dovodili vlastní závěry, tedy že orgány veřejné moci rozhodly nesprávně, protože ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné závěry, zejména pokud jde o dobu přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát. Jsou toho názoru, že veškeré dříve učiněné právní akty, tj. změna kultury pozemků i stavební povolení, jsou nezákonné a nulitní, neboť při jejich vydání byli záměrně opomenuti vlastníci pozemků, a že k faktickému převzetí pozemků státem došlo v roce 1955 převzetím bez právního důvodu. Rozhodující orgány se vůbec nezabývaly tím, že v obou případech došlo k převzetí zemědělské půdy, která spadá pod režim zákona o půdě, a pokud se tím zabývaly, tak naprosto nedostatečně.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí stejné argumenty, o které v opravném prostředku opírali svá tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu. Má za to, že se se všemi stížnostními důvody důsledně vypořádal v napadeném rozsudku, ve kterém se v podstatě zabýval pouze otázkou, zda nemovitosti, které byly předmětem přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu, spadají do věcné působnosti V této souvislosti vzal v úvahu veškerá skutková tvrzení stěžovatelů, jimi v ústavní stížnosti zopakovaná. Je proto přesvědčen, že tvrzení o zásahu do ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelů tím, že se orgány rozhodující v jejich věci nezabývaly skutečnostmi jimi tvrzenými, nebo se jimi zabývaly nedostatečně, nemá oporu v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecného soudu a správního orgánu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a obecným soudem a snaha stěžovatelů dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v jejich věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatele příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy či správními orgány a z něho vyvozené právní závěry. Rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v y, stejně tak i proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu