Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 699/01

Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.L., zastoupeného JUDr. L.M., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2001, sp. zn. , a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], brojil stěžovatel ve své občanskoprávní věci proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2001 ( -58), a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. dubna 2001 ( -37) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na spravedlivé projednání věci ( d). Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obecné soudy, vzhledem k tomu, že neshledaly nesprávný úřední postup v trestní věci stěžovatele, nebyla zkoumána ani výše náhrady, kterou se z tohoto titulu domáhal. Nesprávný úřední postup pak odůvodnil stěžovatel tím, že nebylo vydáno rozhodnutí o ukončení vazby, jakmile byly vyjasněny otázky spojené s doručováním, poukázal na falešné svědecké výpovědi policistů, na jejichž základě byla podána obžaloba, a konečně brojil proti chybnému postupu soudkyně, když odmítla po jeho vzetí do vazby odfaxovat informace firmě, pro kterou stěžovatel pracoval. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud si vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , a Okresního soudu v Karviné, sp. zn. , po jejichž prostudování konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , plyne, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. dubna 2001 ( -37) byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalovaný (Česká republika, Ministerstvo spravedlnosti) byl povinen zaplatit částku 70.000,- Kč. Této částky se stěžovatel domáhal na základě , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon

o odpovědnosti státu). Stěžovatel tvrdil, že uvedená újma (dílem škoda, dílem přiměřené zadostiučinění) mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudkyně Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 9. 1995, kterým byl vzat do vazby s počátkem 23. 9. 1995 v 13.30 hodin, neboť vydaný trestní příkaz ze dne 13. 9. 1994 se mu podařilo doručit až 20. 2. 1995. Po podání odporu proti trestnímu příkazu se jej nepodařilo předvolat k hlavnímu líčení. Z těchto důvodů soud shledal, že je zde obava, že stěžovatel se bude vyhýbat trestnímu stíhání (č. l. 47 a 48 trestního spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. ). Dne 26. 10. 1995 se konalo hlavní líčení, po jehož skončení byl stěžovatel z vazby propuštěn. Posléze byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán (č. l. 126 trestního spisu obecného soudu). Dne 27. 3. 1998 podal stěžovatel u žalovaného žádost o odškodnění za neoprávněné vzetí do vazby a náhradu cestovních nákladů; žalovaný svým přípisem ze dne 28. 7. 1998, který byl stěžovateli doručen dne

26. 8. 1998, sdělil, že jeho žádosti nevyhoví, neboť si vazbu zavinil sám svým jednáním. Z odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně se dále podává, že tento soud dospěl sice k závěru, že byly splněny podmínky pro uplatnění nároku (§ 9 odst. 1, § 10 zákona o odpovědnosti státu), avšak přihlédl k námitce promlčení uplatněné žalovaným. Stěžovatel podal svou žalobu 7. 8. 2000 (č. l. 1 spisu Obvodního soudu pro Prahu 2), když právo na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu se promlčí za rok ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí (§ 23 téhož zákona). Soud I. stupně po konstatování, že neshledal ani nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, posléze žalobu stěžovatele zamítl. Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

Na tomto místě je především nutno uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud nebylo shledáno porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Podle d má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti stanoví zákon (odst. 4 téhož článku). Tím byl v dané věci zákon o odpovědnosti státu, který jako jeden ze zvláštních případů uvádí náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě ( tohoto zákona). Podmínka postupu podle tohoto ustanovení, tzn. že stěžovatel byl obžaloby zproštěn, byla sice splněna, stěžovatel však svůj nárok u soudu uplatnil po uplynutí promlčecí lhůty. Za situace, kdy žalovaný (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) uplatnil námitku promlčení, nelze promlčené právo stěžovateli přiznat ( obč. zák.). Pokud se stěžovatel domníval, že rozhodnutí o vazbě je nezákonné, měl svůj nárok uplatnit před uplynutím promlčecí lhůty v souladu se zásadou "vigilantibus iura" (nechť si každý střeží svá práva). K zásahu do ústavně zaručených práv (svobod) nemohlo proto dojít tím, že svůj nárok vznesl po uplynutí promlčecí doby.

Z připojených spisů nevyplývá, že by soud v jeho trestní věci postupoval nesprávným úředním postupem. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na údajný chybný postup soudkyně, která odmítla odfaxovat společnosti, pro kterou stěžovatel pracoval, informace o jeho vazbě a místě, kde zanechal firemní automobil, dále na její nesprávný postup při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby a na falešné svědecké výpovědi policistů; s těmito jeho tvrzeními, shodně uplatněnými v řízení jak před Obvodním soudem pro Prahu 2, tak i před Městským soudem v Praze, se však již řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí ( ).

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. února 2002