Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 109/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. , a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vysokou školou chemicko - technologickou v Praze, právně zastoupenou JUDr. O. P., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 1. 3. 1999, napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. , jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. , rozhodujícího v dané věci jako soudu odvolacího. Zmíněnými rozhodnutími se cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených právech plynoucích z , a d (dále jen " "). Porušení citovaných práv spatřuje především v tom, že nebyla v řízení vůbec vyslechnuta a v žádném případě neměla s žalobcem, takto vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem, rovné postavení. V návrhu uvedla, že dne 8. 4. 1991 uzavřela s původně druhým žalovaným (manželem), jakožto kupující (na straně jedné) a vedlejším účastníkem, jakožto prodávajícím (na straně druhé), kupní smlouvu, na jejímž základě jim vedlejší účastník prodal rekreační chatu ev. č. 0625 postavenou na pozemku č. kat. 100 a pozemek č. kat. 349/16 v k.ú. M., obec Š. Dále uvedla, že tato smlouva byla jako věcně správná a zákonná zaregistrována státním notářstvím, v důsledku čehož se spolu s druhým kupujícím stali vlastníky označených nemovitostí. Předmětné nemovitosti posléze prodali původně třetímu žalovanému, přičemž i tato kupní smlouva byla řádně registrována. Pro mnohaletý soudní spor, vyvolaný vedlejším účastníkem, však tento od uzavřené kupní smlouvy odstoupil, pročež mu byla stěžovatelkou (spolu s druhým žalovaným) vrácena kupní cena a uhrazeny investice do nemovitostí v mezidobí vložené. Stěžovatelka zdůrazňuje to, že ona a stejně tak i druhý a třetí žalovaný zmíněnými úkony realizovali svá základní práva zaručená y, přičemž k žalobě vedlejšího účastníka, zpochybňujícího platnost původně uzavřené kupní smlouvy, byl zahájen soudní spor, který byl završen napadenými rozhodnutími. Přitom vedlejší účastník nehodlá uhradit investice do nemovitostí vložené, kterýmžto jednáním nepochybně nerespektuje y. Napadenými rozhodnutími a postupem jejich vydání předcházejícím tak byla porušena již citovaná základní práva, a proto stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud svým nálezem tato rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 7 C165/91, a z něj mimo jiné zjistil, že vpředu označený rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jímž se dožadovala jeho zrušení ve výroku II. (v části potvrzující rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti její a druhého žalovaného vyklidit předmětné nemovitosti), jakož i výroku III. (jímž bylo určeno, že vlastníkem tam označených a popsaných nemovitostí je vedlejší účastník). Dále nenapadala výrok II. v části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem a jí a druhým žalovaným. Podané dovolání potom opírala o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou Sb (dále jen " "). Namítala, že neměla možnost se vyjádřit k žalobě o určení vlastnictví, když nebyla v průběhu osmi let jako účastnice řízení vyslechnuta, neměla rovné postavení s ostatními účastníky, a obecné soudy ji tak neumožnily realizovat její procesní práva. Po provedeném řízení dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že k vadám dle citovaného ustanovení nedošlo, jakož ani k jiným vadám dle a přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení tak není dána. Shledal však přípustnost dovolání ve smyslu , neboť odvolací soud jednal a rozhodoval jako soud prvního a jediného stupně o novém nároku, jímž byl návrh vedlejšího účastníka v odvolacím řízení, ve kterém požadoval určení vlastnictví ke sporným nemovitostem. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že tímto postupem odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení a funkční příslušnosti, přičemž se jedná o vadu řízení mající vliv na správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu a z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu ve výroku o určení vlastnictví svým rozsudkem, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2001 zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu dovolání odmítl.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 1999 odkázal v plném rozsahu na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí.

Ing. J. H., původně třetí žalovaný, využil svého práva plynoucího z ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdal.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vedlejší účastník, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, který vývody stěžovatelky stran porušení základních práv odmítl a především poukázal také na to, že stěžovatelku a jejího manžela na neplatnost sporné smlouvy upozornil ještě před tím, než byla předložena k registraci státnímu notářství a před samotným zaplacením kupní ceny, což nakonec vyšlo najevo i v řízení před obecnými soudy. K námitkám ohledně toho, kdy obecný soud stěžovatelku nevyslechl, vedlejší účastník konstatoval skutečnost nerozlučného společenství stěžovatelky s jejím manželem na straně účastníků řízení, který vyslechnut byl, když právě on inkriminovanou smlouvu připravoval a s vedlejším účastníkem v rámci jejího uzavírání jednal, z čehož lze dovodit nadbytečnost výslechu stěžovatelky ke zjištění skutkového stavu věci, nadto se v daném případě jednalo o neplatnost kupní smlouvy z důvodu jejího rozporu s právními předpisy, nikoli tedy z důvodů spočívajících ve skutkových okolnostech. Závěrem se vedlejší účastník ohradil proti nepravdivost tvrzení, dle něhož údajně odmítá vypořádat investice do předmětných nemovitostí vložené, k čemuž Ústavnímu soudu předložil "Smlouvu o vypořádání vztahů spojených s určením neplatnosti kupní smlouvy" ze dne 6. 4. 1999, na základě níž byly veškeré nároky stěžovatelky i jejího manžela stran zmíněných investic vypořádány. S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný usnesením odmítl, event. v případě rozhodování nálezem došlo k jejímu zamítnutí.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a poté dospěl k závěru, že v poměru k té části rozsudku odvolacího soudu, jenž byla posléze rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zrušena a věc vrácena v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení, jde o stížnost nepřípustnou, neboť v uvedeném rozsahu nejde dosud o věc pravomocně skončenou, a zatím tedy nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práv stěžovatelky.

Ve zbylém rozsahu shledal Ústavní soud ústavní stížnost přípustnou a posoudil návrh z hlediska jeho opodstatněnosti. Současně připomíná, že při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní je povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy plynoucími z hlavy páté y a napadenými rozhodnutími nebyly porušeny základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami dle článku 10 y ČR. V těchto intencích se tedy zabýval i předmětným návrhem stěžovatelky. Poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími, připojeným spisem obecného soudu a podaným vyjádřením, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Základem ústavní stížnosti stěžovatelky je v podstatě její námitka, že nebyla před obecnými soudy vůbec vyslechnuta a neměla s vedlejším účastníkem rovné postavení, přičemž tato svá tvrzení blíže nerozvedla. Ústavní soud nemohl důvodnosti této námitky, dle níž mělo dojít k porušení ústavních práv zakotvených v a y, přisvědčit (ostatně těmito námitkami se zabýval Nejvyšší soud ČR v již konstatovaném a ústavní stížností nenapadeném rozhodnutí a dospěl k závěru o jejich neopodstatněnosti). Ze spisu obecného soudu se podává, že stěžovatelka nebyla krácena na svých procesních právech, k jednotlivým jednáním ve věci byla řádně předvolávána, došlo vždy k řádnému vykázání doručení, a pokud se nařízených jednání neúčastnila, nelze toto přičítat k tíži soudu, když nelze pominout ani to, že se většiny těchto jednání účastnil její manžel, který byl k věci obsáhle vyslechnut a s nímž měla stěžovatelka procesní postavení nerozlučného společníka v daném řízení. Nadto její tvrzení neodpovídá zcela skutečnosti, neboť se účastnila hlavního líčení před odvolacím soudem dne 8. 10. 1997, měla možnost se k věci vyjádřit a na výslovný dotaz soudu odpověděla, že další návrhy na doplnění dokazování nemá (č.l. 124 spisu o.s.). Porušení rovnosti účastníků ze strany obecných soudů potom ze spisu nevyplývá a v této souvislosti je nutno konstatovat, že v případě, kdy soud poskytne ochranu právu druhé strany sporu, nelze tuto skutečnost bez dalšího považovat za porušení základních práv, nehledě na to, že stěžovatelka ve směru označených základních práv na žádná konkrétní pochybení nepoukázala a v tomto ohledu nepředestřela ani žádnou ústavněprávní argumentaci. K této problematice (též v souvislosti s uplatněním principu rovnosti) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, na která postačí pro stručnost odkázat (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

; publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2, sv. 7; č. 49, č. 3; str. 87 a násl., str. 21 a násl.; vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995, 1997).

Pokud stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, dané jí y, nebylo možné ani tomuto tvrzení přisvědčit. Ústavní soud opakovaně judikoval, že ochrana vlastnického práva se vztahuje na právo reálně existující, nikoliv pouze právo tvrzené. Jestliže obecné soudy dospěly v řádně vedeném řízení k závěru, že sporná smlouva byla absolutně neplatná, pročež se jednalo o neplatnost působící ex tunc, tedy k převodu vlastnictví sporných nemovitostí v naznačeném směru nedošlo, nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, neboť takové právo tu neexistovalo a soudy tuto skutečnost pouze autoritativně deklarovaly.

S ohledem na uvedená zjištění a úvahy proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh v rozsahu brojícím proti výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu později zrušeného Nejvyšším soudem ČR o určení vlastnictví podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout. Ve zbylém rozsahu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že k namítanému porušení označených základních práv nedošlo, a proto ústavní stížnost v této části dle ustanovení téhož zákona, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

V Brně dne 7. února 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu