Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 256/99

Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. L. L., zastoupené JUDr. I. S., advokátem, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 12. března 1999, sp. zn. , a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. listopadu 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí (s výjimkou plné moci právního zástupce) ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své právní věci pravomocná rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. března 1999 ( -77) a jemu předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1) ze dne

2. listopadu 1998 ( -37) a tvrdila, že rozhodnutí obou obecných soudů "zatěžují vážné vady, a to nejen pro rozpor s , ale též pro rozpor s ústavně právními limity". Tato svá tvrzení stěžovatelka rozvedla obecnými vývody a tvrzeními, jejichž podstata - stručně shrnuto - spočívá v závěru, že jí napadená rozhodnutí obecných soudů jsou jednak nezákonná, neboť pro posouzení její odpovědnosti za zažalovanou pohledávku jako pohledávku z odpovědnosti za škodu nejsou dány obecné předpoklady (porušení právní povinnosti, existence škody jako majetková újma a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou), jednak jsou postižena protiústavní vadou vyplývající z porušení , d a také z porušení , , a úst.

Tyto protiústavní vady podle odůvodnění ústavní stížnosti spočívají jednak v tom, že v I. stupni o věci rozhodoval soudce, vůči jehož nestrannosti pro jeho odlišný postoj vůči ní a žalobci má důvodné výhrady, jednak v řízení před nalézacím soudem "nebyly zjišťovány či prověřovány další, pro hodnocení případu podstatné okolnosti", zejména pak "otázky související s uzavřením kupní smlouvy", která je právním základem projednávané věci.

Obdobné výtky vznesla stěžovatelka vůči odvolacímu soudu, který nejen odvoláním vytýkané vady nenapravil, ale nezabýval se ani dalšími námitkami, jež stěžovatelka vůči prvostupňovému rozhodnutí vznesla (aktivní i pasivní legitimace žalobce, existence škody, jakož i skutková zjištění, která nemají oporu v posuzované kupní smlouvě), z čehož dovodila (s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci ) "očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily".

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil, a aby ještě před tímto rozhodnutím vykonatelnost rozsudku obecného soudu I. stupně, ve znění rozsudku odvolacího soudu, odložil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pravomocnými rozsudky stěžovatelkou napadenými uložily obecné soudy stěžovatelce zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč a také náklady řízení (výrok o příslušenství odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně), když dospěly k závěru, že s touto částkou, která byla k jejím rukám jako zástupkyni prodávajícího deponována kupujícím v souvislosti se sjednáním kupní smlouvy stran nemovitosti, naložila stěžovatelka v rozporu se sjednanými podmínkami (z depozitní částky nahradila za prodávajícího daň z převodu nemovitosti a část této částky vyplatila prodávajícímu); protože daň z převodu nemovitosti nebyla prodávajícím včas uhrazena, přikročil finanční úřad k vymáhání daně vůči žalobci (kupujícímu), kterého za zjištěných okolností bylo třeba pokládat za ručitele neuhrazené daně (na majetek prodávajícího byl prohlášen konkurz), z čehož obecné soudy odvodily svůj právní závěr, totiž, že stěžovatelka zjištěným jednáním (vydáním peněžních prostředků klientovi - prodávajícímu) porušila ke škodě žalobce smluvně převzatou povinnost.

Skutkový základ stěžovatelčiny věci, stejně jako právní závěry z něj vyvozené (i s přihlédnutím k námitkám stěžovatelky), obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily (odůvodnily) zcela ve shodě se zákonem ( ) a natolik úplně, že jim z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic vytknout.

Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti je vlastně opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, stěžovatelka v něm přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu věcný přezkum či legalita rozhodnutí obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), leč by pro něj byly dány zvláštní podmínky; takové podmínky však ve stěžovatelčině věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelkou ani tvrzeny.

Obdobně nedůvodné jeví se tvrzení stěžovatelky stran podjatosti soudce, který v její věci rozhodoval v I. stupni; jestliže tato svá tvrzení stěžovatelka vyvozuje ze skutečnosti, že svého času pracoval tento soudce "na stejném pracovišti a ve stejném postavení" jako manželka žalobce (oba byli soudci u Obvodního soudu pro Prahu 4), případně, že proti jeho nestrannosti svědčí způsob, jakým vyhověl žalobcově žádosti o osvobození od soudních poplatků nebo to, že "při projednání věci se nezabýval dalšími, pro rozhodnutí podstatnými okolnostmi a neprováděl ani potřebná skutková zjištění", jde o tvrzení natolik nedostatečná, neurčitá a povšechná, že "jakkoli se - zejména poslední z nich - spíše dotýkají oblasti skutkových zjištění, existenci zákonných důvodů pro jeho vyloučení z projednání stěžovatelčiny věci ( ) založit nemohou. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci je proto nepřípadný, neboť - ostatně obsahově shodně s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. června 1998 ( -23) a závěry Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2001 ( -119), jimiž dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto - nic nenasvědčuje tomu, že by postup dotčeného soudce ve stěžovatelčině věci "byl ve zřejmém a výrazném rozporu se zásadami spravedlivého procesu".

Z důvodů takto vyložených, když o návrhu na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo rozhodnuto již dříve, byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. února 2002