Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 647/01

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K. a P.K., zastoupených JUDr. R.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2001, č.j. -41 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2000, č.j. -24, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a MčP., zastoupené JUDr. M.Ř., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2001, č.j. -41 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2000, č.j. -24, jimiž bylo k žalobě MčP., mj. pravomocně rozhodnuto, že jsou povinni vyklidit a vyklizený odevzdat byt č. 3, v přízemí domu čp. 1162 v P., do 15 dnů po zajištění přístřeší. Jejich návrh na připuštění dovolání byl zamítnut s odůvodněním, že ve věci není řešena žádná otázka zásadního právního významu.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v a d ("Listina"), zejména tím, že přes jejich návrhy soudy nevyslechly svědkyni M.V. Uvedli, že odvolací soud tento důkaz zcela opomenul a ani v rozsudku se k němu nevyjádřil. Dále namítli, že stěžovatelce bylo odmítnuto právo osobně se vyjádřit k provedenému dokazování, přičemž s touto jejich námitkou se soud vypořádal způsobem, který byl v rozporu s u. Stěžovatelé se domnívají, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces i z toho důvodu, že oba soudy vzaly vesměs za prokázané pouze ty důvody a důkazy, které předložila strana žalující. Z výslechu stěžovatele soudy použily pouze to, co bylo v jeho neprospěch, jeho tvrzení o opaku nevzaly v úvahu, nevyslechly druhou žalovanou (stěžovatelku), čímž porušily zákonem zaručenou rovnoprávnost obou zúčastněných stran sporu před zákonem. Stěžovatelé dále poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1996 ve věci

sp. zn.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na ust. , dle něhož soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a není tedy vázán důkazními návrhy účastníků. K druhé námitce stěžovatelů, týkající se neumožnění stěžovatelce vyjádřit se k provedeným důkazům, uvedl, že bez spisu se nemůže vyjádřit. Odvolací soud zřejmě neshledal, že by řízení před soudem I. stupně trpělo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ( , ve znění účinném do 31. 12. 2000, přechodných ustanovení k novele č. ).

MčP., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že souhlasí s tvrzením, že v průběhu řízení nebyla slyšena žalovaná (stěžovatelka) jako účastnice řízení, ani navrhovaná svědkyně M.V., ačkoliv soud původně zamýšlel tyto důkazy provést. Nesouhlasí však s názorem, že by tím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla v průběhu řízení možnost se k věci písemně vyjádřit. Je však zřejmé, že její vyjádření, ani účastnický výslech, nemohly přinést k podstatě věcí, tj. k otázce, zda došlo k přechodu nájemního práva k bytu na navrhovatele, nic právně významného, když v rozhodné době v bytě nebydlela a tehdejší situaci osobně nepoznala. Totéž platí i pro námitku, že nebyla jako svědkyně vyslechnuta M.V., když soud správně vyšel z listin, které byly od ní k dispozici, a které ve vzájemné souvislosti prokazovaly, že se ve skutečnosti nejednalo mezi stěžovatelem a M.V. (tehdy K.) o vedení společné domácnosti (která navíc netrvala po zákonem předepsanou dobu), nýbrž o klasický nelegální "prodej" bytu. Závěrem uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhla, aby byla zamítnuta.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim k ochraně jejich práva poskytuje a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2001, č.j. -41, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelé vytvořili stav, kdy mohli využít dovolání ve smyslu I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, by posuzoval dovolací soud samostatně, není pochyb o tom, že teprve poté by byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na bod 17, v části dvanácté, hlavě I., , dle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2002

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj