Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 386/01

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele O.Č., zastoupeného P.U., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. -21, ze dne 30. 3. 2001, takto:

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal dne 22. 6. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. -21, ze dne 30. 3. 2001, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí FŘ, č.j. FŘ/51/110/2000/Hä, ze dne 17. 2. 1999. Označeným rozhodnutím FŘ bylo navrhovateli zamítnuto odvolání proti rozhodnutí F.ú., č.j. 27071/270933/1989/99, ze dne 26. 7. 1999, jímž bylo částečně vyhověno odvolání do dodatečného platebního výměru, č. 990000010, ze dne 8. 3. 1999, kterým byla doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatele porušeno ustanovení a 95 y ČR, ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení a d (dále jen " "). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Krajského soudu v Hradci Králové a spisový materiál k čj. FŘ/51/110/2000/Hä, vedený na FŘ. Z uvedeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovateli, který ve sdružení s dalšími fyzickými osobami podniká v restaurační činnosti, byla dodatečným platebním výměrem č. 990000010, ze dne 8. 3. 1999 doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997, a to na základě výsledků daňové kontroly za rok 1997. Na základě odvolání navrhovatele F.ú. rozhodnutím, č.j. 27071/270933/1989/99, ze dne 26. 7. 1999, částečně vzneseným námitkám vyhověl a snížil doměřenou daň o vypočtenou částku. K odvolání navrhovatele pak ve věci rozhodovalo FŘ, které rozhodnutím, č.j. FŘ/51/110/2000/Hä, ze dne 17. 2. 1999, odvolání zamítlo. V odůvodnění se FŘ podrobně zabývalo přezkoumáním postupu správce daně a vyjádřilo se ke všem námitkám v odůvodnění obsaženým. Proti rozhodnutí FŘ podal navrhovatel správní žalobu. Krajský soud v Hradci Králové přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních důvodů a žalobu rozsudkem, č.j. -21, ze dne 30. 3. 2001, jako nedůvodnou zamítl, když podle odůvodnění napadeného rozsudku se neztotožnil s námitkami navrhovatele.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože tímto rozsudkem došlo k porušení jeho základních práv, a to práva na spravedlivý soudní proces podle y a Úmluvy, čímž došlo i k porušení a 95 y ČR a y. Porušení uvedených ustanovení spatřoval navrhovatel v tom, že finanční orgány ve svých rozhodnutích nespecifikovaly zda doměření daně bylo založeno na dokazování nebo na daňových pomůckách. Dále finanční orgány pochybily, protože správce daně neprokázal způsobem vylučujícím jakoukoliv pochybnost existenci skutečností vyvracejících věrohodnost účetnictví, údajů v něm uváděných a daňovým subjektem poskytnutých vysvětlení, a finanční orgány nepřihlédly ke všem skutečnostem, které v průběhu řízení vyšly najevo. Pochybení finančních orgánů spatřoval i v tom, že správce daně v rozhodnutí neuvedl příslušné hmotněprávní a procesní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Dále navrhovatel spatřoval porušení uvedených ustanovení v tom, že soud ve smyslu (dále jen " ") měl zkoumat, zda důkazy byly opatřeny postupem, který měl oporu v zákoně, zda skutková a právní zjištění vyplývala z těchto důkazů a zda při hodnocení důkazů nedošlo k logickému pochybení. Soud se však podle názoru navrhovatele nezabýval vznesenými námitkami a převzal tvrzení finančních orgánů. Konečně navrhovatel spatřoval porušení svých základních práv i v tom, že orgány veřejné moci nedodržely ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), když ve věci stanovení daňových povinností nevyrozuměly další členy sdružení. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že rozhodnutí napadené ústavní stížností je v souladu s platnými právními předpisy i základními právy zaručenými u ČR a u. Navrhovateli byla daň doměřena v souladu s hmotněprávní i procesněprávní úpravou, daňové povinnosti mu byly uloženy podle ústavněprávní zásady toliko na základě zákona a v jeho mezích. V podrobnostech pak soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podalo vyjádření i FŘ jako vedlejší účastník. Ve vyjádření vedlejší účastník uvedl, že všechna rozhodnutí finančních orgánů v této věci obsahují základní náležitosti rozhodnutí v souladu s § 32 a § 46 zákona o správě daní a poplatků. Stanovení základu daně a daně samotné vycházelo z výsledků daňové kontroly, ve které jsou popsány důkazy, na základě kterých byla daň vyměřena. Odvolání bylo zamítnuto, protože námitky nebyly opodstatněné. Důvody zamítnutí odvolání jsou uvedeny v rozhodnutí o odvolání a vedlejší účastník na ně v plném rozsahu odkázal. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh jako nedůvodný zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Základní námitkou, kterou navrhovatel uvedl, je námitka směřující k podstatě dokazování v daňovém řízení. Podle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků je důkazní povinnost striktně uložena daňovému subjektu. Problematikou dokazování se zabýval i Ústavní soud, který v nálezu publikovaném pod č. 130/1996 Sb. uvedl mj.:"Daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle § 31 odst. 5 a § 44 zákona o správě daní a poplatků). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v § 2 odst. 9 citovaného zákona, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše. .." Z příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků je jednoznačně patrno, že zákonodárce dával při stanovení daňové povinnosti jednoznačně přednost stanovení této povinnosti pomocí důkazů s tím, že až v případě absence důkazů lze postupovat dalšími způsoby. Je zcela nepochybné, že ze spisového materiálu správce daně musí být zřejmé, zda zákonnou cestou dospěl ke stanovení daňové povinnosti pomocí pomůcek - zda daňový subjekt při dokazování nesplnil některou ze svých zákonných povinností a tedy již nebylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním - a dále musí být ze spisu rovněž zřejmé, zda správce daně přihlédl i k okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt.

V předmětné věci je ze spisového materiálu jednoznačně patrno, že nenastala situace, kdy by správce daně byl nucen stanovit daň pomocí pomůcek pro naprostou absenci důkazů, ale naopak ji vyměřil za použití důkazních prostředků, v rozhodnutí podrobně uvedených. Daňová povinnost byla tedy stanovena ve shodě s ustanovením § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků, což je jednoznačně zřejmé ze zprávy o daňové kontrole. Navrhovatel proto nemohl mít pochybnosti o tom, jakým způsobem byla daňová povinnost stanovena. Stejně tak i v rozhodnutí FŘ jsou ve výroku uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno ( a , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona o správě daní a poplatků). Označená ustanovení jsou použita v odvolacím řízení právě a jen tehdy, rozhoduje-li odvolací orgán o odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně, byla-li daňová povinnost stanovena pomocí důkazů. Vzhledem k tomu, že se odvolací orgán vypořádal ve svém rozhodnutí se všemi námitkami navrhovatele, nemohl ani Krajský soud v rámci přezkumného řízení rozhodnout jinak než rozhodl.

Pokud jde o námitku absence uvedení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, Ústavní soud konstatoval, že tato námitka neodpovídá skutečnosti, protože návrhem napadená rozhodnutí splňovala podmínky stanovené v § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků. K námitce, že daňové orgány nepostupovaly podle § 48 odst. 10 citovaného zákona, je třeba připomenou, že toto ustanovení se vztahuje pouze na situace, kdy je jeden předmět daně a k úhradě daně je zavázáno současně více daňových subjektů. Uvedené ustanovení však nelze aplikovat v předmětné věci, protože navrhovatel sice provozoval svoji podnikatelskou činnost ve sdružení, ale toto sdružení nemá vlastní právní subjektivitu a každý člen sdružení je samostatným daňovým subjektem, kterému je vypočtena samostatně jeho daňová povinnost. Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud konstatoval, že nedošlo k porušení namítaných ustanovení y ČR, y a Úmluvy ani k porušení základních práv navrhovatele.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu