Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 342/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. D., J. D., J. K., a M. L., (právních nástupců původního stěžovatele J. D., všech zastoupených advokátem JUDr. J. A. proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Prostějově ve věci navrhovatelů A. H. a J. H. proti odpůrci J. D. (poznámka: právní předchůdce stěžovatelů) o návrhu na vyklizení pozemku č. 70/01 v k.ú. P. na LV č. 317, k.ú. O. (dále jen "předmětný pozemek"), a o protinávrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25. 7. 1994 rozhodl tak, že odpůrci uložil povinnost vyklidit předmětný pozemek a protinávrh na určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl.

V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že mezi navrhovateli a B. Š. byla dne 25. 7. 1994 uzavřena řádná kupní smlouva o prodeji předmětného pozemku. Odpůrce prý tento pozemek nenabyl do vlastnictví ani na základě kupní smlouvy, uzavřené prý v roce 1945 s panem F., ani vydržením. Podle ustanovení se totiž oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji v nepřetržité držbě po dobu 10 let. Podmínkami vydržení jsou tedy oprávněná držba (zejména dobrá víra držitele, že věc vlastní) a uplynutí stanoveného času. V daném případě však údajně právní předchůdce stěžovatelů nepředložil jediný důkaz o tom, že v minulosti předmětnou nemovitost zakoupil. Je tedy sice pravdou, že předmětný pozemek užíval a držel více než 10 let, nicméně nejednalo se o držbu oprávněnou. Protinávrh na určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy soud zamítl, protože B. Š. - jakožto jedna ze stran kupní smlouvy - nebyla účastnicí řízení o vyklizení nemovitosti.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem připustil zpětvzetí návrhu odpůrce a v této části rozsudek soudu I. stupně zrušil a zastavil řízení; v ostatním tento rozsudek potvrdil.

Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud především tím, že tvrzení o vydržení předmětného pozemku odpůrce nijak nedoložil a pouze uváděl, že mezi ním a tehdejším vlastníkem F. byla uzavřena kupní smlouva, a to buď písemně nebo ústně. Odvolací soud se otázkou případného vydržení zabýval i z hlediska tehdy platných právních předpisů, tzn. občanských zákoníků z roku 1811 a č. V případě obou citovaných zákonů však bylo nutno opírat vydržení o dobrou víru, kterou bylo zapotřebí prokázat, nikoliv pouze tvrdit. Odpůrce však příslušnou kupní smlouvu nepředložil a ani nijak neprokázal, že skutečně byla uzavřena. Navíc v roce 1960 byl prý vyvlastněn veškerý jeho majetek - avšak nikoliv předmětná nemovitost - a následně v restituci mu nebyla vrácena, "neboť odpůrci bylo vráceno pouze to, co skutečně vlastnil do roku 1960 a co mu také tehdy bylo vyvlastněno".

II.

Právní předchůdce dnešních stěžovatelů J. D. v ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zaručená v a v y ČR a v , v a v d a v Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřoval J. D. především v tom, že obecné soudy se vůbec nezabývaly ustanovením , podle něhož v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. V soudním řízení prý nebylo prokázáno, že držba není oprávněná, přičemž J. D. předmětný pozemek užíval již od roku 1945. Tento pozemek údajně v roce 1945 odkoupil od pana F. za 1.200 Kč a pokud nebyla sepsána kupní smlouva, byl prodávajícímu F. vystaven písemný doklad o zaplacení uvedené částky, který prý však J. D. nemohl najít. J. D. tvrdil, že s předmětným pozemkem nakládal jako s vlastním, o čemž svědčí i skutečnost, že ho vybetonoval, nicméně obecné soudy se "zaměřily v podstatě výlučně na požadavek, aby odpůrce prokázal nějakým písemným dokumentem, že pozemek koupil". J. D. se dobré víry dovolával údajně nikoliv jen svým tvrzením, nýbrž i tím, že pozemek užíval přes 50 let, což mu dosud nikdo nevytýkal. V roce 1960 mu prý předmětný pozemek nebyl vyvlastněn proto, že nebyl jako jeho vlastnictví úředně evidován, přestože s ním jako s vlastním nakládal.

Proto J. D. navrhl, aby byly oba napadené rozsudky obecných soudů jako protiústavní zrušeny.

III.

J. D. (právní předchůdce dnešních stěžovatelů) současně s ústavní stížností podal i dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. , odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal existenci žádného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud především uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou soudní judikaturou a že sama skutečnost, že J. D. nerušeně užíval předmětný pozemek, nezakládala dobrou víru a existenci právního důvodu, nutného pro vydržení. Naopak o nedostatku jeho dobré víry svědčilo i to, že jeho manželka s B. Š. jednala o koupi předmětného pozemku. K případné aplikaci Nejvyšší soud konstatoval, že zákon č. 140/1951 Sb. podobnou úpravu neobsahoval a navíc, jestliže J. D. nebyl v dobré víře, že mu pozemek patří, "nemohlo by se pravidlo o předpokladu oprávněnosti držby, které platí jen v pochybnostech, uplatnit".

IV.

Z usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že původní stěžovatel J. D. dne 12. 12. 2000 zemřel a že jeho právními nástupci jsou v záhlaví označení stěžovatelé.

Přípisem ze dne 19. 11. 2001 stěžovatelé Ústavnímu soudu sdělili, že žádají, aby se v řízení o ústavní stížnosti podané jejich otcem pokračovalo a v podstatě zopakovali některé argumenty, obsažené již v původní ústavní stížnosti.

Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti.

V.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost ve své podstatě brojí proti skutkovému i právnímu posouzení daného případu, neboť stěžovatelé namítají, že nebyla prokázána neoprávněnost držby předmětného pozemku jejich právním předchůdcem, který s ním více než 50 let nakládal jako s vlastním a že tedy došlo k jeho vydržení ve smyslu ustanovení .

S ohledem na podstatu těchto námitek Ústavní soud opětovně připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (y ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrtéy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud, vycházeje ze svého výše nastíněného postavení a funkce, v souzené věci shledal, že podstata námitek stěžovatelů brojí toliko proti aplikaci tzv. jednoduchého práva a zjevně nedosahuje ústavně právní intenzity, nutné pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Jak totiž vyplývá již z výše uvedené reprodukční části tohoto usnesení (sub I.,III.), obecné soudy provedly řádné dokazování a na jeho základě dospěly k právnímu závěru, že právní předchůdce stěžovatelů J. D. předmětný pozemek nevydržel, neboť zákonná podmínka jeho dobré víry nebyla prokázána; v tomto směru důkazní břemeno neunesl. Stěžovatelé se navíc dopouštějí omylu, když tvrdí, že se obecné soudy vůbec nezabývaly případnou aplikací ustanovení , jelikož s aplikací tohoto ustanovení se vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku již Okresní soud v Prostějově. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou tedy v podstatě identické s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy řádně zabývaly a Ústavní soud neshledal důvod - respektuje své ústavní vymezení (viz výše) - jejich skutkové a právní závěry z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.

K tvrzeným porušením základních práv stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že a y ČR nelze vůbec považovat za subjektivní veřejná práva stěžovatelů, která by mohla být napadenými soudními rozhodnutími porušena. Již s ohledem na jejich systematické začlenění a na jejich obsah je totiž zřejmé, že se v podstatě jedná o organizační principy a vymezení funkce obecných soudů a nikoliv o základní práva. V případě dalších namítaných porušení , , d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se sice o subjektivní veřejná základní práva jedná (konkrétně o vlastnické právo a právo na spravedlivý proces), leč Ústavní soud - s ohledem na výše uvedené důvody - dovozuje, že stěžovatelé ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v řízení před obecnými soudy při aplikaci jednoduchého práva a že jejich citovaná základní práva napadenými rozsudky zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu