Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 599/01

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti L.O., zastoupeného JUDr. V.N., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2001, č.j. -19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 8. 1999, č.j. 3639/99-RPÚ/R/7307, jímž bylo postupem podle , ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), rozhodnuto tak, že stěžovatel není vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. K., a že za nevydané nemovitosti nepřísluší náhrada.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo potvrzeno nespravedlivé rozhodnutí pozemkového úřadu, který v rozporu s a , nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a účastníci řízení byli v nerovném postavení. Dále namítl porušení ust. a 2 tím, že správní orgán neakceptoval výpověď svědkyně M.Š. Pozemkový úřad, dle názoru stěžovatele, v řízení preferoval MSL, neboť' veškeré jeho argumenty byly odmítány. Nebyl akceptován ani znalecký posudek, který potvrdil, že v domě nebyla provedena tak zásadní přestavba, že by ztratil charakter obytného domu. Stěžovatel dále popsal situaci v době kolektivizace zemědělství a vyjádřil své stanovisko k hodnocení důkazů orgány veřejné moci. Je toho názoru, že napadená rozhodnutí najednou zpochybňují to, o čem již dříve bylo pravomocně rozhodnuto, neboť neatraktivní majetek mu byl vydán. Majetek, jehož restituce se domáhá, byl jeho rodičům odebrán dle zákona o půdě, ale krajský soud se touto možností vůbec nezabýval, stejně jako se touto možností nezabýval okresní pozemkový úřad. Z výše uvedených důvodů pak dovodil, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek, zakotvené v d ("Listina") a právo na spravedlivý proces.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele jsou v převážné části shodná s jeho tvrzeními v opravném prostředku a z toho důvodu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém se vypořádal se všemi

námitkami stěžovatele. Pokud stěžovatel vytýká napadenému rozsudku a rozhodnutí správního orgánu, že se vůbec nezabývala posouzením daného případu z pohledu ust. zákona o půdě, pak nelze než opět odkázat na obsah obou uvedených rozhodnutí, kterými je tato výhrada přesvědčivě vyvrácena. Také tvrzení stěžovatele, že bylo zasaženo jeho práva vlastnit majetek zakotveného v y, je v daném případě neopodstatněné, přičemž odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž ústavní ochrany požívá vlastnictví již konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně, jak je tomu v restitučních sporech. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. je zřejmé, že krajský soud v řízení před vydáním napadeného rozsudku postupoval v souladu s při respektování procesních práv stěžovatele, a proto je toho názoru, že ani poslední tvrzení stěžovatele, že bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces, není opodstatněné. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že v dané věci bylo postupováno v souladu se zákony České republiky a ústavní stížnost není důvodná. Navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.

O.Ú. - okresní pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , a správní spis O.Ú. - referátu okresního pozemkového úřadu, a po té, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout a to z následujících důvodů.

Pokud jde o namítaný zásah do práva vlastnit majetek zakotveného v y, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné a to z důvodů, které jsou již obsaženy výše ve vyjádření Krajského soudu v Plzni, a které Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat. Stejně tak neobstojí tvrzení o tom, že orgány veřejné moci se vůbec nezabývaly možností aplikace ust. zákona o půdě. Zejména z odůvodnění na str. 5 a 6 rozsudku vyplývá, že tyto aspekty byly předmětem posouzení již v předchozím rozsudku ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. . Poté bylo dokazování pozemkovým úřadem doplněno.

Za této situace třeba konstatovat, že tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces se stěžovatel fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud, jako soud další instance, znovu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, včetně rozhodnutí pozemkového úřadu, "přehodnotil" jimi provedené důkazy a dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatele příznivější. Taková úloha však Ústavnímu soudu, jak plyne z jeho četné a obecně dostupné judikatury, nepřísluší. Z obsahu napadeného rozsudku zjevně plyne, že krajský soud se podrobně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem vyrovnal se všemi argumenty stěžovatele (které v podstatě opakoval ve své ústavní stížnosti). Ústavní stížnost je tedy, dle přesvědčení Ústavního soudu, jen nesouhlasem stěžovatele se závěry rozhodujících orgánů veřejné moci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z toho důvodu jeví se Ústavnímu soudu i stěžovatelovo tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.