Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 730/01

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele Ing. M.P., zastoupeného JUDr. P.O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2001, č. j. -213, Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1998, sp. zn. , a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. října 1996, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozsudků, jimiž podle jeho přesvědčení došlo k zásahu do práv, zaručených mu a d, jakož i věta první y. Uvedl, že tento zásah spatřuje především v tom, že se žádný z dotčených soudů nezabýval základními fakty, jež se týkaly nároků žalobkyně na vydání restituovaného majetku, odvolací soud pak při přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně zcela pominul zákonné podmínky pro jeho vydání a v rozporu s , mu přiznal pouze nárok k id. polovině restituovaného majetku. Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, když odkázal na odůvodnění rozsudku soudu II. stupně

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ , , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozsudků bylo zjištěno, že předmětem soudního zkoumání byla mj. dohoda o vydání věci, uzavřená dne 1. srpna 1991 mezi M.ú. a stěžovatelem, na základě níž mu byly vydány restituované nemovitosti v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vstoupil do nároků svého otce, tj. zákonného dědice jedné ideální poloviny majetku po zemřelých rodičích, když dalším dědicem id. poloviny byla sestra otce, nelze pochybovat o správnosti závěrů soudů - že vydáním celého předmětného restituovaného majetku by nabyl stěžovatel více práv, než která by náležela jeho otci, tj. zůstaviteli, po němž se on stal dědicem. Pokud jde o tento závěr, nezbývá, než odkázat na podrobná odůvodnění obsažená v rozsudcích Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1998 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2001, jež se na rozhodnutí soudu II. stupně odvolal, když v nich, za použití správně vyložily, proč stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k id. polovině majetku, k níž by ani jeho předchůdce, tj. otec, dědická práva nenabyl, a proč tedy k této id. polovině nemohl být stěžovatel oprávněným i za situace, kdyby jiné osoby na ni restituční nárok neuplatnily ( cit. zákona). Pro tyto skutečnosti lze uzavřít, že Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatele důvodně a zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl.

Pro výše uvedené byl návrh v souladu s , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2002