Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 714/01

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S., zastoupeného JUDr. P.F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2001, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2001 ( -46) a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. ledna 2001 ( -37), kterými byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. u Okresního soudu v Kolíně, o určení vlastnictví k nemovitosti v kat. území v K., potvrzené usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. .

Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a pokojné vlastnění majetku ( , , 2 d a obdobná práva plynoucí z Úmluvyo ochraně lidských práv a základních svobod a , , y ČR. a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Dále poukázal na porušení Dodatkového protokolu k EÚLP, a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dle tvrzení stěžovatele obecné soudy porušily ustanovení tím, že v napadených rozhodnutích "se snažily hledat procesní důvody k zamítnutí návrhu stěžovatele, nepochopily podstatu věci, vadně argumentovaly a následně vadně rozhodly". Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora jsou označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů za předpokladu, že tyto soudy postupují ve shodě s hlavou pátou d; Ústavní soud je tedy svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci zejména na procesní čistotu toho kterého řízení (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze je zřejmé, že se tento soud vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání a že nepochybil ani ve výkladu a aplikaci ustanovení , b) , které stanoví podmínky obnovy řízení.

Ze shodného tvrzení stěžovatele i obecného soudu se dále podává, že stěžovatel důkazy pro obnovu řízení začal obstarávat teprve poté, kdy se seznámil s odůvodněním usnesení obecného soudu I. stupně. Ani tyto nové skutečnosti však nemohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé, tj. určení vlastnictví k posuzované nemovitosti, neboť stěžovatel neuplatnil svůj nárok dle , o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech.

Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že obecné soudy ve věci nesprávně aplikovaly ustanovení , o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Odůvodnění usnesení obecného soudu II. stupně ze dne 31. července 2001 je zcela vyčerpávající, ve shodě s ustanovením o. s .ř., a lze proto na ně odkázat.

Ze shora rozvedených důvodů plyne, že ve stěžovatelově věci nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový byl odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou stěžovatelových tvrzení, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 29. ledna 2002