Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 663/01

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P.Q., zastoupené JUDr. I.H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2001, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.srpna 2001 ( -57), a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2001 ( -50), proti kterému současně s ústavní stížností podala dovolání. Ve své ústavní stížnosti, s poukazem na ochranu svého vlastnického práva, uvedla, že obecné soudy sice uvažovaly správně, když po smrti žalovaného se členkou družstva stala stěžovatelka, soud však měl v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřit, že na daný případ dopadá ustanovení věta první a druhá analogicky. Z tohoto důvodu navrhla zrušení ústavní stížností napadených usnesení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Shora označeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo zastaveno řízení o zrušení práva společného nájmu k bytu účastníků, neboť žalovaný (bývalý manžel stěžovatelky) v průběhu řízení zemřel ( ). Podle odůvodnění tohoto usnesení smrtí žalovaného došlo k zániku společného nájmu bytu a členem družstva zůstala stěžovatelka, takže právní vztah, o který v řízení šlo, zanikl.

Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesení soudu I. stupně potvrdil s tím, že za situace, kdy došlo k zastavení řízení, se soud nemůže ani v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat tím, kdo se stane nájemcem, členem bytového družstva, příp. jak bude naloženo s členskými právy a povinnostmi v družstvu v rámci dědického řízení po zemřelém žalovaném.

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, svým usnesením ze dne 20. prosince 2001 ( -65) dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že úvahy dovolacího soudu, vycházející z ust. ve spojení s věta druhá , jsou správné.

Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky je obsahově shodné s námitkami, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy (naposledy před soudem dovolacím) a směřují toliko proti odůvodnění usnesení obecného soudu I. a II. stupně a svou podstatou jsou úsilím o výklad obecného práva. Zde však stěžovatelka přehlíží funkci a postavení Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), jenž k podání takového výkladu není oprávněn, a který je nadto oprávněn k přezkumu soudních rozhodnutí pouze za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci dány nejsou.

Za stavu, kdy Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení podrobně vyložil důvody, pro které dovolání stěžovatelky zamítl, byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevná její neopodstatněnost je dána nejen povahou tvrzení ústavní stížnosti, ale i (a to ne v neposlední řadě) ustálenou rozhodovací praxí, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 29. ledna 2002