Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 467/01

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti K. B., zast. JUDr. J. X., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 Ntv. 3/2001, ze dne 24. 4. 2001,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. , kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. , kterým bylo rozhodnuto (§ 71 odst. 3 trestního řádu) o prodloužení trvání vazby navrhovatele. Svůj návrh odůvodňuje tím, že podle jeho přesvědčení oba obecné soudy rozhodly v rozporu s šl. 8 odst. 1, 2 a 5 d (dále ) a též čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt). Tento rozpor spatřuje v pochybení soudů, které nerespektovaly svou zákonem jim stanovenou povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit (§ 134 odst. 2 trestního řádu), čímž měly zasáhnout jeden z principů spravedlivého procesu, který vylučuje libovůli v rozhodování soudů.

Ústavní soud z hlediska ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, především zjišťoval, zda podaná návrh splňuje podmínky obsažené v odst. 1 uvedeného zákonného ustanovení. Z obsahu příslušného spisového materiálu a z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2001, bylo doručeno toliko právnímu zástupci obviněného, tedy stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, JUDr. J. X. V dané věci učinil Ústavní soud dotaz i na navrhovatele, který na něj nereagoval a dále i na věznici, ve které se navrhovatel v době doručování napadeného rozhodnutí nacházel. Tou byla věznice Brno a z přípisu, který Ústavní soud obdržel dne 31. 12. 2001 plyne, že na základě evidenční karty korespondence navrhovatele (obviněného), nebylo uvedené rozhodnutí (příslušné spisové značky) jmenovanému doručeno. Totéž vyplývá i se samotné evidenční karty korespondence, který byla k označenému přípisu připojena.

Z vyjádření Nejvyššího soud ČR k podanému návrhu plyne, že podle jeho přesvědčení nebyla zasažena navrhovatelova základní práva a svobody, odkázal dále na důvody svého rozhodnutí s tím, že navrhl ústavní stížnost zamítnout, pokud nebude odmítnuta.

Dle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zák. o Ústavním soudu, je aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze ta osoba, jež tvrdí, že byla zásahem orgánu veřejné moci dotčena ve svých základních právech a svobodách. Plynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti se pro tuto osobu pak dle § 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, odvíjí ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. V daném případě se jedná o doručení postupem, který předpokládá trestní řád. V daném případě a v uvedené fázi trestního řízení tak podle § 137 odst. 4 trestního řádu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí. Bez splnění této povinnosti nemůže rozhodnutí nabýt právní moci (§ 140 trestního řádu).

Bylo-li v dané věci zjištěno, že usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. , nebylo stěžovateli doručeno, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat nesplnění podmínky pro podání ústavní stížnosti obsažené v § 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, čímž byl dán důvod jejího odmítnutí pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. o Ústavním soudu, per analogiam.

Z pohledu ochrany základních práv a svobod stěžovatele Ústavní soud připomíná, že nedostatek soudního řízení, zakládá stížnostní důvod pro průtahy řízení dle § a 35 , ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2002