Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 548/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.M., zastoupeného JUDr. Z.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, č.j. -33, rozhodnutí FŘ dne 11. 9. 1998, č.j. FŘ-110/979/98/202 a dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 6. 10. 1997, č. 970000900, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, č.j. -33, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí FŘ ze dne 11. 9. 1998, č.j. FŘ-110/979/98/202, jímž bylo částečně vyhověno jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 6. 10. 1997, č. 970000900 tak, že původně stanovená daňová povinnost za rok 1994 ve výši 957.944,- Kč byla snížena na částku 332.960,- Kč.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem a jemu předcházejícími rozhodnutími finančních orgánů, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z a v y ("Ústava"), a , , a d ("Listina"), přičemž současně došlo k porušení ust. , a , a dále i základních zásad daňového řízení zakotvených v , o správě daní a poplatků ("daňový řád"), a ust. a daňového řádu. Protiústavnost správních rozhodnutí spatřuje zejména v tom, že správce daně - odvolací orgán, nespecifikoval ve svém rozhodnutí žádný právní předpis podle něhož bylo postupováno a stěžovateli byla navýšena marže z prodaného zboží přesto, že tyto skutečnosti namítal již v odvolání. Dále bylo provedeno, dle stěžovatele, neúplné důkazní řízení. Daň byla stanovena pomocí pomůcek a ne tak, jak je uváděno v rozhodnutí finančních orgánů - pomocí důkazů, které obstaral správce daně. Nesprávné hodnocení důkazů spatřuje pak stěžovatel zejména v posuzování leasingových splátek, posuzování výdajů, které daňově ovlivňují výši daně a konečně i ve výpočtu marže, kdy správce daně vybral vzorek zboží, který nebyl, dle mínění stěžovatele, reprezentativním vzorkem a proto nemohl mít sílu důkazního prostředku. Obdobně stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu, který se údajně nevypořádal s hodnocením důkazů, čímž bylo porušeno i ust. .

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno nebylo. Soud se všemi argumenty uvedenými v žalobě v rámci přezkumného řízení zabýval, řádně je v odůvodnění rozsudku zhodnotil a odůvodnil. Postup finančních orgánů, které provedly v dané situaci vlastní výpočet marže, shledal zákonným a přitom odkázal na konkrétní ustanovení zákonných předpisů. Rovněž se ztotožnil s propočtem tržeb uvedeným v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Stejně tak i neuznání leasingových splátek do daňově uznatelných nákladů za rok 1994 v žalobou napadeném rozhodnutí uznal soud zákonným, přičemž odkázal v odůvodnění rozsudku na konkrétní ustanovení právních předpisů. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo a odůvodnilo svůj nesouhlas s jednotlivými tvrzeními stěžovatele a závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Současně vyjádřilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Brně neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.

Jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Dle názoru Ústavního soudu stěžovatel dostatečně nevnímá rozdíl svého postavení a postavení správce daně v daňovém řízení. Podle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu je jednoznačně důkazní břemeno přesunuto na daňový subjekt. K této problematice se Ústavní soud podrobně vyjádřil např. v nálezu uveřejněném pod č. 130/1996 Sb., ve kterém je mj. uvedeno, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno a nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle § 31 odst. 5 a § 44 daňového řádu). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v § 2 odst. 9 zákona, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše. Teprve kdyby nemohla být daň stanovena ani podle pomůcek, může správce daně v dohodě s daňovým subjektem základ daně i daň sjednat. Státní úředník nemůže tedy daňový subjekt vyzvat k čemukoliv, jak tvrdí stěžovatel, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Teprve když daňový subjekt svá vlastní tvrzení neprokáže, postupuje správce daně samostatně. Jestliže tedy daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, jak mu ukládá ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, nelze dovodit, že by rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění, pokud tento využije ust. § 31 odst. 2 daňového řádu, a při zjišťování skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti nevychází jen z návrhu daňového subjektu, ale provádí vlastní šetření

Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatele o namítaném zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu