Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 506/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Mgr. G.S., zastoupené JUDr. I.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č.j. -29 a rozhodnutí O.Ú. ze dne 14. 2. 2001, č.j. PÚ 7485/1992-1845, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č.j. -29 a rozhodnutí O.Ú. ze dne 14. 2. 2001, č.j. PÚ 7485/1992-1845, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto podle , ve znění pozdějších předpisů, že M.S. je vlastníkem specifikovaných pozemkových parcel v k.ú. B., neboť je dán restituční titul podle cit. zákona a jmenovaný splňuje podmínky oprávněné osoby podle cit. zákona.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v , a d ("Listina"). Nesouhlasí s právními závěry krajského soudu a pozemkového úřadu, zejména s tím, jak se krajský soud vypořádal ve svém rozsudku se skutečností, na kterou stěžovatelka poukazovala, tedy že u vydávaných nemovitostí se jedná o nově vzniklé pozemkové parcely vyčleněné z celistvého průmyslového areálu, používané jako manipulační a odstavná plocha, které svým vznikem naprosto narušují jednotu celého komplexu. Dle jejího názoru krajský soud se nevypořádal s argumentací, že vydání předmětných pozemků by bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona o půdě, neboť pozemky nesloužily a neslouží zemědělské výrobě. Jedná se o manipulační plochu a navíc jsou i částečně zastavěny. Cítí se být poškozena na svých vlastnických právech (fakticky jde o vlastnické právo předmětné obchodní společnosti v konkurzu), když na základě napadených rozhodnutí by mělo dojít ke zmenšení jejího vlastnictví a k násilnému omezení jejího základního práva vlastnit majetek.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavních práv. V řízení před správním orgánem ani v soudním řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, bránily vydání předmětných pozemků oprávněné osobě. Poukázal na důvody a závěry napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

O.Ú. - referát pozemkového úřadu, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a uvedl, že předmětné pozemky byly převedeny do vlastnictví státu dle zák.č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jako součást tehdejšího "kulackého" statku a byly zemědělsky využívány ještě v roce 1968. Při zakládání původního národního podniku byla velkoryse zabrána výměra polí a luk na okraji města B., přičemž značná část půdy zůstala do dnešního dne nedotčena a slouží stále jako louka. Odvolávání se na "ucelený areál" nemá oporu v zákoně o půdě, neboť zákon takový pojem nezná, navíc není ani v souladu se skutečností, protože A., bývalý areál rozdělilo na jednotlivé části a rozprodalo. V daném případě nebyly splněny podmínky pro nevydání ve smyslu § 11 zákona o půdě, a tedy nebyla jiná možnost, než pozemky vydat oprávněné osobě.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatelky dosáhnout dalšího přezkoumání pro ni nepříznivého rozhodnutí pozemkového úřadu, tentokrát Ústavním soudem, s argumentací, že právní závěry rozhodujících orgánů veřejné moci jsou dle jejího názoru nesprávné. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepříslušní, jak plyne z jeho četné a dostupné judikatury. Z tohoto hlediska je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry rozhodujících orgánů veřejné moci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v y. Interpretace aplikovaných právních předpisů orgány veřejné moci se pak pohybuje plně v ústavních mezích. Stejně tak Ústavní soud neshledal zásah do práva zakotveného v y (ostatně v tomto směru ústavní stížnost postrádá argumentaci). Stejně tak vydání majetku v rámci restitučních zákonů nelze považovat za zásah do práva vlastnit majetek zakotveného v y.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu