Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 706/01

Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. V.Š., zastoupeného JUDr. V.V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2001, čj. -53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že tímto usnesením došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , d, jakož i y ČR. Stalo se tak zejména tím, že odvolací soud usnesení soudu I. stupně ve skutečnosti vůbec nepřezkoumal a bez jednání se ztotožnil s jeho zjištěními a závěry, ačkoli vyúčtované náklady související s provedením výkonu rozhodnutí postrádají prvky přiměřenosti, reálnosti a důvodnosti. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení.

Z obsahu spisu E 4005/99 Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 27. 12. 1999, čj. E 4005/99-6, byl podle rozsudku téhož soudu ze dne 15. 1. 1999, čj. -16, nařízen výkon rozhodnutí vyklizením místností, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 20. 6. 2000, čj. -18, tak, že toto odvolání pro jeho opožděnost podle odmítl. Dalším usnesením ze dne 4. 10. 2000, čj. E 4005/99-23, rozhodl obvodní soud tak, že návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. Následným usnesením ze dne 12. 2. 2001, čj. E 4005/99-43, rozhodl obvodní soud tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatiti oprávněnému, tj. MčP., na náhradě nákladů provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nebytových prostor částku 190 897,-- Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal městský soud na skutečnost, že v daném případě bylo vykonáváno rozhodnutí, nabyvší právní moci již 22. 2. 1999, a že náklady spojené s provedením výkonu rozhodnutí byly náležitě doloženy.

Ve své ústavní stížnosti pomíjí stěžovatel tu základní skutečnost, že již citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 mu byla uložena povinnost vyklidit předmětné prostory do 22. 2. 1999, tuto povinnost však stěžovatel do 20. 12. 2000, kdy byl proveden výkon rozhodnutí, nesplnil. V tomto chování stěžovatele tkví základní příčina, proč došlo k vydání napadeného rozhodnutí, v němž městský soud uvedl, z jakých důvodů nepovažuje lhůtu 5 dnů uvedenou v ustanovení za určující, a vyjádřil se i k výši nákladů vynaložených na provedení výkonu rozhodnutí a jejich průkaznosti. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému obecných soudů a vzhledem k principu jejich nezávislosti nemůže sám znovu přehodnocovat jejich hodnotící stanoviska, ledaže by jejich závěry bylo možno považovat za extrémní. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť posouzení výše vynaložených nákladů evidentně nebylo věcí libovůle, když se opírá o předložené faktury, jakož i další důkazy. Jen na okraj Ústavní soud dodává, že stěžovatel mohl pro něj případně nepříznivým důsledků předejít tím, že by respektoval pravomocné soudní rozhodnutí a neponechával je naopak po dlouhou dobu nepovšimnuto.

Všechna uvedená zjištění a úvahy považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení psím. a) , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu