Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 670/01

Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti I., zastoupené JUDr. E.Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, čj. -97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že tímto rozsudkem došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v , d a též porušení , , a odst. y ČR. Stalo se tak zejména tím, že městský soud vyhověl žalobě z jiného skutkového i právního důvodu, než který byl důvodem vyhovění žalobě soudem I. stupně, dále, že rozsudek Městského soudu v Praze nereaguje na většinu námitek v odvolání stěžovatelky, jakož i konečně, že odůvodnění rozsudku Městského soudu je naprosto obecné, povšechné, nezabývající se ani základními aspekty této skutkově rozsáhlé, právně složité a v mnoha směrech i na pochopení odborných otázek velmi náročné, věci. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 12. 2000, čj. -73, bylo stěžovatelce uloženo zaplatiti žalobkyni Č., částku 82 282,05 Kč s přísl. Stalo se tak na podkladě zjištění, že v době, kdy zakládající společníci stěžovatelky byli zaměstnanci žalobkyně, tj. do 30. 6. 1997, byli jménem stěžovatelky vystaveny faktury v celkové výši 82 282,05 Kč, které odběratelé stěžovatelce zaplatili. Práce účtované těmito fakturami však byly provedeny žalobkyní prostřednictvím jejích zaměstnanců v laboratořích žalobkyně, za použití materiálu žalobkyně a její technologie. Tímto způsobem došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatelky ve smyslu , 2 , a proto je povinna žalobkyni tuto částku uhradit. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho skutkovými zjištěními i závěrem, že v projednávané věci byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení podle .

Podle ustanovení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, povinen obohacení vydat. Na existenci bezdůvodného obohacení stěžovatelky v projednávané věci usoudily soudy obou stupňů, když i Městský soud v Praze k tomuto závěru dospěl s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně, s nimiž se ztotožnil. Ústavní soud může v této souvislosti stěží považovat za ústavně relevantní, formuloval-li soud I. stupně naplnění skutkové podstaty citovaného ustanovení konstatováním, že stěžovatelka použila k plnění svých zakázek laboratoře, materiálu a činnosti 3 zaměstnanců žalobkyně, či odvolací soud tím, že na základě smluvního vztahu uzavřeného mezi žalobkyní a jednotlivými zákazníky sice žalobkyně plnila, provedené práce však fakturovala stěžovatelka a fakturované částky také přijala. Základním pojmovým znakem bezdůvodného obohacení je totiž to, že se někdo bezdůvodně obohatí na úkor jiného, o kteréžto skutečnosti lze v projednávané věci sotva pochybovat. Stěžovatelka dovolává se sice v této souvislosti rozhodnutí publikovaného pod č. 61 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, činí tak však zjevně neopodstatněně. V citovaném rozhodnutí se totiž konstatuje, že účastníci nebyli v konkrétním restitučním případu ve vzájemném vztahu, aby bylo možno ve smyslu zákona uvažovat o obohacení jednoho z nich na úkor druhého. O takový případ však v projednávané věci evidentně nejde, neboť statutární zástupci stěžovatelky při existenci současného pracovního poměru u žalobkyně ve skutečnosti plnili dvojí roli. Jen tak se mohlo stát, že plnění, kterého se mělo dostat žalobkyni, se ve skutečnosti na její úkor dostalo stěžovatelce.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy nasvědčují tedy zcela evidentně závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, takže Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu