Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 483/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti F.G., zastoupeného JUDr. M.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. -36, ze dne 17. 5. 2001, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. -19, ze dne 11. 7. 2000 za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a J.S., zastoupeného JUDr. R.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a y ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. -9, ze dne 5. 11. 1996, kterým byl schválen soudní smír mezi stěžovatelem a J.S. v řízení, v němž se J.S. po stěžovateli domáhal náhrady škody, kterou mu tento způsobil v souvislosti s havárií neoprávněně užívaného vozidla nacházejícího se ve vlastnictví J.S.

Stěžovatel namítal, že uzavřený soudní smír je v rozporu s hmotným právem, a je tedy podle ustanovení neplatný, neboť stěžovatel jej sjednal, v omylu vyvolaném žalovaným J.S., lstí. Soudy tím, že odmítly provést důkazy nutné pro posouzení nároku stěžovatele, zejména výslechem svědků a listinnými důkazy, prokazujícími skutečnou výši způsobené škody a vyvolání omylu, bez něhož by k uzavření smíru nedošlo, porušily jeho základní práva. Dle jeho názoru žalovaný, který požadoval náhradu škody ve výši 98.328,- Kč a prokazoval ji nepravdivými účetními doklady, věděl, že skutečná výše nákladů na opravu vozidla činila pouze 19.839,50,- Kč, vyvolal jeho omyl úmyslně. Stěžovatel dále uvádí, že v protokolu z jednání je uveden překlep, pokud se v něm tvrdí, že uzavření smíru navrhl sám stěžovatel.

Vedlejší účastník J.S. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že veškeré náležitosti pro uzavření smíru a jeho schválení soudem byly splněny a tyto skutečnosti byly předmětem posouzení ze strany soudu již v původním nalézacím řízení. Tvrzení stěžovatele, že při uzavírání soudního smíru jednal v omylu či tísni, je ryze účelové, když to byl on, kdo uzavření smíru navrhl. Smír není v rozporu s kogentními ustanoveními a byl navíc uzavřen teprve poté, co byl stěžovatel za škodní jednání odsouzen v trestním řízení, a tedy po zjištění skutečností nezbytných pro získání představy o skutečné výši škody.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovateli se neplatnost uzavřeného smíru nepodařilo dokázat a v dalším plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéd, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z porovnání žalobního návrhu a ústavní stížnosti totiž právě vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů obsaženými v jejich rozhodnutí, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.

Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že povaha nároku (náhrada škody vzniklá v souvislosti s trestním činem neoprávněného užívání cizí věci) uzavření soudního smíru připouštěla a předmět řízení byl plně v dispozici účastníků řízení. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel smír uzavíral v tísní za nápadně nevýhodných podmínek, případně v rozporu s dobrými mravy, ani že by byl uveden úmyslně v omyl ohledně skutečné výše škody. K uzavření smíru došlo 2 roky po škodné události, a stěžovatel tak měl dostatečný časový prostor k získání představy o skutečné výši škody. Po uzavření smíru se usnesení o jeho schválení nebránil, pouze v korespondenci s vedlejším účastníkem namítal platební neschopnost.

Z rovněž připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. , Ústavní soud ověřil, že soud při schvalování soudního smíru postupoval zcela v intencích ustanovení , když zkoumal, zda povaha věci uzavření soudního smíru připouští, zda jde o záležitost, v níž oba účastníci mohou svobodně disponovat s předmětem řízení, zda uzavření smíru neodporuje právním předpisům a zda má veškeré náležitosti platného právního úkonu.

Ústavní soud má proto za to, že obecné soudy v dané věci dostatečně zjistily skutkový stav věci opravňující je rozhodnout, svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem v souladu s ustanovením odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. V tomto smyslu rozhodnutí obecných soudů, ve kterých dospěly k právnímu závěru, že ujednaný soudní smír neodporoval hmotnému právu, jeho účastníci se v souladu se zásadou smluvní volnosti dohodli na výši škody, a nedošlo tedy k jeho uzavření v důsledku omylu, nelze považovat za rozhodnutí nezákonná či dokonce protiústavní.

Ústavní soud neshledal ani opodstatněnost námitek stěžovatele týkajících se neprovedení jím navrhovaných důkazů, směřujících k prokázání skutečné výše škody a event. návazného omylu stěžovatele ohledně výše škody, neboť předmětem řízení nebylo obnovení původního řízení ohledně povinnosti stěžovatele nahradit způsobenou škodu v určité výši. Za účelovou považoval Ústavní soud námitku ohledně chyby v protokolaci, týkající se toho, že stěžovatel ve skutečnosti uzavření smíru nenavrhl, neboť z kontextu protokolu a sledu návrhů účastníků je zřejmé, že se v této věci nejednalo o " překlep", jak uvádí stěžovatel. Pro věc je navíc podstatné, že oba účastníci smír v dohodnutém znění podepsali a trvali na jeho schválení soudem. ( č.l. 7 a 8 spisu sp. zn.11C 225/96).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článkůd,y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéd, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu