Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 527/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Z.K. a V.K., zastoupených Mgr. M.R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2001, č.j. -15, -14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2001, č.j. -15, -14, kterým byly zamítnuty jejich žaloby o přezkoumání 1) rozhodnutí FŘ ze dne 21. 8. 2000, č.j. FŘ/2001/110/2000/96, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 16. 2. 2000, č.j. 2884/00/229970/4720, jímž mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 334.096,- Kč a 2) rozhodnutí FŘ ze dne 21. 8. 2000, č.j. FŘ/2003/110/2000/96, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 16. 2. 2000, č.j. 1000000004, jímž jí byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 98.512,- Kč. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl poté, co se ztotožnil se závěry územních finančních orgánů, že specifikované, stěžovateli uplatněné výdaje nelze považovat za výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v a d ("Listina"), neboť jim byla uložena daňová povinnost v rozporu s daňovým zákonem. V odůvodnění své stížnosti zopakovali průběh a výsledky předcházejících řízení a vyjádřili svůj nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci, přičemž argumentovali v podstatě obdobně jako v žalobě proti rozhodnutím daňových orgánů.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s právními závěry, které podrobně zdůvodnil ve svém rozsudku a z toho důvodu nepokládá za nutné se k jednotlivým námitkám znovu vyjadřovat, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy a stěžovateli citovanými ústavními právy. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, nebude-li shledán důvod pro její odmítnutí a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

FŘ se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. a sp. zn. a příslušný správní spis FŘ a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

K tvrzení stěžovatelů, že jim byla uložena daňová povinnost v rozporu s daňovým zákonem, Ústavní soud především uvádí, že je to především správní orgán druhého stupně a následně správní soud, jež posuzují, a v daném případě posoudily, legalitu daňových rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatelé s takovým posouzením neztotožnili, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jejich tvrzení o zásahu do ústavních práv. Pokud stěžovatelé namítli porušení a y údajnou nezákonností napadených rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že cit. ustanovení hovoří o ukládání daní "na základě zákona", k čemuž v jejich případě nepochybně došlo. Tato usnesení nelze vykládat tak, jako by Ústavní soud, v roli orgánu třetí instance, měl znovu přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí, ze shromážděných podkladů vyvodit vlastní právní závěry a ty konfrontovat se závěry v rozsudku správního soudu a v rozhodnutích územních finančních orgánů. V tomto smyslu je ústavní stížnost pouze opakováním argumentů uplatněných již v řízení před uvedenými orgány veřejné moci a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v y, stejně tak proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelům nezamlouvá, lze jistě z lidského hlediska pochopit, to však nezakládá neústavnost. Každé jiné nazírání na věc by nutně vedlo v obecné rovině k tomu, že by Ústavnímu soudu příslušelo rozhodovat vše, neboť v každém sporu, kde proti sobě stojí dvě strany neschopné se dohodnout, je s výsledkem prakticky vždy jedna ze stran nespokojena

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu