Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 340/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené JUDr. M. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2000, doplněnou dne 26. 7. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. , kterými byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 trestního zákona a trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené na podání ústavní stížnosti. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ve zkoumaném případě byl tímto rozhodnutím o posledním prostředku, poskytnutém stěžovatelce k ochraně jejího práva rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. , který stěžovatelka napadá a požaduje zrušit. Ústavní soud si proto vyžádal zaslání spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , kde kontrolou doručenek zjistil, že předmětné rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno 20. 12. 1999. Od tohoto data je tedy nutno počítat 60 denní procesněprávní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost stěžovatelky byla podle razítka na doporučené listovní zásilce podána k poštovní přepravě až dne 31. 5. 2001, stalo se tak zcela zjevně velmi dlouho (více než jeden rok) po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Neboť kogentní ustanovení zákona neumožňuje promeškání této lhůty prominout, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pouze pro úplnost lze doplnit, že ústavní stížnost trpěla i dalšími formálními nedostatky, např. k ní nebyla přiložena kopie rozhodnutí o výše uvedeném posledním prostředku, poskytnutém zákonem k ochraně práva ( ). Advokát stěžovatelky byl o této odstranitelné vadě návrhu na zahájení řízení poučen a vyzván k nápravě, ve stanovené lhůtě však nijak nereagoval. Byl by tedy dán i důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle ust. citovaného zákona. Vzhledem ke shora uvedenému zjištění by však ani odstranění tohoto nedostatku nemohlo vést k přijetí ústavní stížnosti k jejímu meritornímu přezkumu, jelikož vadu, spočívající v opožděném podání návrhu na zahájení řízení nelze zhojit. Ústavní soud proto rozhodl, jak ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. ledna 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu