Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 298/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., zastoupené JUDr. J. O., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 5. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze. Uvedla, že tímto usnesením změnil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelce jako žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 12 825 Kč. Současně uložil stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení zaplatit žalované částku 612, 50 Kč. Podle odůvodnění usnesení soud nezjistil důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby nepřiznal náhradu nákladů řízení úspěšné žalované [ve smyslu (dále jen " ")]. Odvolací soud rozhodl bez jednání podle , 214 odst. 2 písm. c)

Podle názoru stěžovatelky bylo napadeným usnesením soudu porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka nedostala příležitost se před rozhodnutím soudu k věci osobně vyjádřit a případně doplnit své písemné vyjádření k odvolání žalované. Nespravedlnost procesu spočívá dle stěžovatelky v aplikaci ust. a f) Podle tohoto ustanovení není potřeba k projednání odvolání nařizovat jednání též tehdy, jestliže odvolání směřuje proti usnesení a jestliže se týká toliko nákladů řízení. Existenci tohoto ustanovení dle názoru stěžovatelky nelze akceptovat. Napadení pouze výroku rozsudku o nákladech řízení je poměrně časté a samotný výpočet výše nákladů bývá zdlouhavý a obtížný. Je prioritním zájmem účastníků řízení, aby při projednávání odvolání byli přítomni osobně a mohli se vyjádřit ke všem prováděným důkazům a skutečnostem.

Z těchto výše popsaných důvodů navrhuje stěžovatelka rovněž zrušit v ustanovení slova: "nákladů řízení".

Městský soud v Praze k obsahu ústavní stížnosti sdělil, že rozhodoval zcela v souladu s procesním předpisem, a zdůraznil, že odvolání bylo sice podáno proti rozsudku soudu I. stupně, ale pouze proti výroku, který má povahu usnesení. V odvolacím řízení nebyly prováděny žádné důkazy, za účelem jejichž provedení by bylo nezbytné jednání nařídit. Vedlejší účastnice řízení, V.H., prostřednictvím právního zástupce JUDr. J. S. k ústavní stížnosti uvedla, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním závěrem obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.

V dané věci stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudu týkajícího se náhrady nákladů řízení. V jejich přiznání vedlejší účastnici, v řízení před soudem žalované, spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv. Městský soud v Praze postupoval při rozhodování o nákladech řízení v intencích , ve svém rozhodnutí řádně svůj závěr odůvodnil a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jeho právní názor na danou problematiku, pokud výklad příslušných aplikovaných ustanovení nevybočuje z mezí ústavnosti. V posuzovaném případě, jak je zřejmé z napadeného usnesení krajského soudu, měla žalovaná ve věci plný úspěch, a proto bylo na místě použití ust. . Odvolací soud oprávněně zvažoval při rozhodování o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení ( cit. zák.) všechny konkrétní okolnosti věci, včetně přístupu žalované k řízení a jeho rozhodnutí v tomto směru nelze nic vytknout.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( a 2 ) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (Sb.n.u. ÚS, C.H.Beck 1995, sv. 4, usn. č. 22).

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 7. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu