Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 672/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného advokátem JUDr. M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. usnesením obvodní soud odmítl žalobu stěžovatele proti žalovaným (1.) České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, (2.) České republice - Ministerstvu spravedlnosti, (3.) České republice - Ministerstvu vnitra a (4.) hlavnímu městu Praze - Městské části Praha 6, neboť stěžovatel prý přes výzvu soudu žalobu ve stanovené lhůtě řádně neopravil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že napadené usnesení městského soudu sice na první pohled svědčí stěžovateli, nicméně odmítnutí doplněné žaloby je ve skutečnosti (podle jeho názoru) nerespektováním právního názoru odvolacího soudu vysloveného již dříve a je tedy projevem libovůle soudu I. stupně. Napadené usnesení je prý v rozporu s právními závěry vyslovenými v odůvodnění prvního usnesení stejného soudu (ze dne 30. 9. 1999), kde o věci rozhodovaly dva různé senáty. "Druhým usnesením odvolací soud uznal, že existují překážky v řízení a vytvořil tak podmínky pro nekončící cyklus výzev a odmítání žaloby." Proto se stěžovatel domnívá, že postupem obecných soudů byl porušen y a a d.

Stěžovatel sice připouští, že ve věci nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, takže před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a zároveň uvádí, že v řízení o posledním podaném opravném prostředku nedošlo ke značným průtahům, z nichž by mu vznikla nebo mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatel však tvrdí, že v předmětném řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva, že stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy a že je podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení městského soudu jako protiústavní zrušeno.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu y ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž shledal, že Městský soud v Praze napadeným usnesením zrušil předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, který - za této procesní situace - o žalobě stěžovatele bude muset rozhodovat znovu. Proti jeho rozhodnutí bude opět přípustný opravný prostředek. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu citovaného ustanovení je nutno považovat takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). V daném případě je tedy zřejmé, že stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svého práva dosud nevyčerpal - čehož si je ostatně i sám vědom - a že ústavní stížnost je z toho důvodu nepřípustná.

Stěžovatel nicméně tvrdí, že jeho stížnost by měla být shledána přípustnou, neboť prý svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [ustanovení a) ]. (Toto tvrzení stěžovatel blíže neodůvodňuje.) Při interpretaci tohoto ustanovení je však nutno vycházet ze skutečnosti, že představuje výjimku ze zmíněného principu subsidiarity a je zřejmé, že tuto výjimku je nutno interpretovat restriktivním a nikoliv extenzivním způsobem. Ve své dosavadní judikatuře označil Ústavní soud za případy, kdy lze podle citovaného ustanovení postupovat, např. situaci, kdy "podstatný přesah" je odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci, věc se svojí podstatou dotýká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů nebo je pociťována potřeba respektování nálezů Ústavního soudu (přehled této judikatury např. in: Filip/Holländer/Šimíček, - komentář, C.H. Beck, 2001, str. 343-344). V souzené věci se však zjevně o takový případ nejedná, neboť je zřejmé, že stěžovatel se v podstatě domáhá toliko vyslovení právního názoru Ústavního soudu, který by měl napomoci při sjednocení judikatury obecných soudů (resp. dvou senátů Městského soudu v Praze) v otázce poučovací povinnosti. Úkolem Ústavního soudu však není kontrola a sjednocování soudní činnosti, nýbrž posuzování její konformity s ústavním pořádkem ve sporných případech (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 9).

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že podmínky ustanovení splněny nebyly.

Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že případný vyhovující nález Ústavního soudu v této věci by vedl ke zjevně absurdní situaci, kdy by Ústavní soud (teoreticky) sice zrušil - vázán petitem podaného návrhu - napadené usnesení městského soudu, nicméně zůstalo by nezměněno předchozí usnesení obvodního soudu, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele. Jinak řečeno, případné vyhovění ústavní stížnosti by se v právní sféře stěžovatele projevilo negativněji než její odmítnutí (zamítnutí).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu