Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 640/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného advokátem JUDr. L. E., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2001, č.j. -39, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 1999, č.j. FŘ-110/4106-b/98-0107, mimo ústní jednání, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Dne 1. 11. 2001 podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2001, č.j. -39, kterým byla podle , o správě daní a poplatků, v aktuálním znění (dále jen " "), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 1999, č.j. FŘ-110/4106-b/98-0107. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Luhačovicích č. 980000008 ze dne 9. 2. 1998, kterým mu byla podle a zákona o správě daní vyměřena dodatečně daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 1994 ve výši 221.260,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení před orgány finanční správy a ve správním soudnictví. Konkrétně namítá, že byla porušena jeho práva podle:

a) d (dále jen " "), když Finanční úřad bez jakékoli opory v provedeném dokazování svévolně stanovil výši údajné obchodní marže, aniž to odůvodnil. Finanční ředitelství sice uvedlo řadu důvodů, nezohlednilo však jeho námitky,

b) a 2 y a tím i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť příslušný soud je oprávněn přezkoumávat výhradně zákonnost, nikoli však jeho věcnou a skutkovou správnost,

c) y, neboť není dána rovnost státu a daňového poplatníka v řízení před finančními orgány v jakémkoli stupni, a tato nerovnost není zhojena ani stávající právní úpravou přezkumu rozhodnutí správních orgánů,

d) y a Úmluvy, neboť byl před soudem znerovnoprávněn, když mu až do vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně nebylo doručeno vyjádření žalovaného - vedlejšího účastníka řízení před Krajským soudem v Brně, pouze v průběhu řízení byly čteny výtahy.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti se přitom zabýval pouze ústavněprávními aspekty případu, když se zaměřil pouze na výše uvedené vytýkané vady postupu a rozhodnutí účastníků řízení (sub a/ až d/).

ad a)

Pokud jde o námitku porušení y, Ústavní soud se s ním nemohl ztotožnit s ohledem na obsah ustanovení y, kterého se stěžovatel dovolává, tak s ohledem na zákonnou úpravu postupu správce daně podle tzv. pomůcek. V daném ustanovení se pouze zákonodárci umožňuje, aby sám (nikoli výkonná moc) stanovil zákonem daně a poplatky, konkrétně jde o daň z příjmu fyzických osob. Sám stěžovatel nikterak nepopírá ústavnost stanovení této daně , o dani z příjmů fyzických a právnických osob, ve znění pozdějších předpisů. Jeho námitky směřují pouze proti postupu, jakým mu byla daň vyměřena a v jaké výši se tak stalo. To však není předmětem úpravy v y. Samotný postup stanovení daně podle pomůcek je upraven v zákoně o správě daní a Ústavní soud ve své judikatuře tento postup uznává jako ústavní v případě, že nastaly podmínky, které tento zákon stanoví pro jeho uplatnění (srov. např. nález,

sp. zn.

, usnesení,

sp. zn.

, z 28. 5. 1997 a především nález,

- čl. 130/1996 Sb., na jehož odůvodnění možno poukázat). Tak tomu bylo v daném případě. Samotnou ústavnost ustanovení, o která se orgány finanční správy opřely, stěžovatel rovněž nenapadá. Jde o věc postupu ve věci, což je předmětem dalších ustanovení y a Úmluvy, které stěžovatel na podporu své stížnosti uvádí sub b) až d).

ad b)

Stejně jsou neopodstatněné námitky porušení a 2 y a tím i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť příslušný soud je oprávněn přezkoumávat výhradně zákonnost, nikoli však jeho věcnou a skutkovou správnost. Tato situace v soudním řízení v daném případě totiž nenastala, neboť stěžovatel v důsledku nedodání příslušných podkladů sám způsobil, že orgány finanční správy postupovaly podle zákona o správě daní, který stanoví, že v případě, že daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností nesplní některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. V takovém případě podle téhož zákona platí, že při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Tyto podmínky byly v daném případě splněny a stěžovatel nikterak v ústavní stížnosti nevyvrací, že správci daně v průběhu řízení předal pouze část účetních dokladů a že ani na jeho další výzvy k odstranění nesrovnalostí nereagoval odpovídajícím způsobem (viz č.l. 40 rozsudku , s. 2 až 5 rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 1999, č.j. FŘ-110/4106-b/98-0107). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a může přezkumný dohled nad jejich činností uplatnit jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. V daném případě tento nesoulad nebyl zjištěn.

Ohledně námitky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba současně uvést, že toto ustanovení plně nedopadá na správní rozhodnutí a správní rozhodování jako takové, nýbrž zaručuje soudní přezkum takových rozhodnutí v případě, že se dají podřadit pod pojem "občanských práv nebo závazků (civil rights and duties, les droits et obligations de caractere civil)", které chápou evropské orgány značně široce. Stanovení a vymáhání daní pod tento pojem přímo nespadá. Jde o akt vrchnostenské povahy, byť má majetkovou povahu. Jedná se o občanský závazek ve smyslu občanských (rozuměj veřejnoprávních), povinností. Zde nejde o soukromoprávní vztah ve výše uvedeném smyslu podle Úmluvy nebo ve smyslu věty první y. Jde o vrchnostenský vztah, který má zajistit to, aby byly stát a veřejná správa vůbec schopny plnit svoje funkce. Z tohoto hlediska Ústavní soud ani tyto stěžovatelovy námitky nemohl uznat.

ad c)

Výše uvedené plně dopadá i na námitku porušení y, kde stěžovatel namítá, že v daňovém řízení není dána rovnost státu a daňového poplatníka v řízení před finančními orgány v jakémkoli stupni, a tato nerovnost není zhojena ani stávající právní úpravou přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Znovu je třeba zdůraznit, že se nejedná o soukromoprávní vztah charakterizovaný rovností postavení jeho subjektů, nýbrž o vztah veřejnoprávní se z toho plynoucími důsledky. Stát nevystupuje jako účastník daňového řízení vůči poplatníku. Je představován právě orgány finanční správy, které zajišťují výběr daní stanovených zákonem v souladu s , a y, a v případě nesplnění daňové povinnosti vůbec nebo v zákonem předepsaném rozsahu ji vymáhají ve vrchnostenském postavení.

ad d)

Konečně zjevná neopodstatněnost návrhu je dána i u námitky porušení y a Úmluvy, kde stěžovatel namítá, že byl před soudem znerovnoprávněn, když mu až do vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně nebylo doručeno vyjádření žalovaného - vedlejšího účastníka řízení před Krajským soudem v Brně, pouze v průběhu řízení byly čteny výtahy. Jak plyne z rozsudku, sp. zn. , byl stěžovatel v řízení právně zastoupen. Mohl tak on, stejně jako jeho právní zástupce, využít možnosti dané a nahlédnout do soudního spisu a činit si z něj výpisy a opisy. Jestliže této možnosti nevyužil, nelze to přičítat k tíži soudního řízení, nehledě na to, že soudu neukládá povinnost doručovat žalobci vyjádření protistrany. Proto byla i tato námitka shledána zjevně neopodstatněnou.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění , senát Ústavního soudu bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení byly naplněny, proto nezbylo, než návrh odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. 1. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu