Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 307/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. J., zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti rozhodnutí Policie ČR, správy Západočeského kraje, krajského dopravního inspektorátu (nyní odbor dopravní policie), ze dne 10. 3. 2000, č. j. PZC-220/DP-2000, a rozhodnutí Policie ČR, okresního ředitelství Domažlice, dopravního inspektorátu, ze dne 14. 2. 2000, č. j. ORDO-4-98/DI-P-2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 5. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Policie ČR. V ústavní stížnosti uvedla, že byla dne 7. 2. 2000 při řízení motorového vozidla kontrolována příslušníkem policie a při kontrole bylo zjištěno, že na vozidle je pevně zabudován antiradar typu BEL 615. Na základě této kontroly bylo se stěžovatelkou zahájeno přestupkové řízení, které skončilo vydáním napadených rozhodnutí. Stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 500 Kč a uloženo uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč. Správní orgány dopěly k závěru, že stěžovatelka se dopustila porušení ustanovení , o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s vyhlášky Ministerstva dopravy č. 102/1995, o schvalování technické způsobilosti a podmínkách provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, čímž měla naplnit skutkovou podstatu přestupku podle , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle a d. Dle jejího názoru dopravní inspektorát vycházel ze znění již zmíněné , podle kterého "vozidlo nesmí být vybaveno zařízením identifikujícím nebo znemožňujícím činnost technických prostředků pro kontrolu silničního provozu, používaných orgány pověřenými dohledem na bezpečnost a plynulost silničního provozu." Zákon č. 38/1997 Sb., o technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů však dle přesvědčení stěžovatelky nedává ministerstvu zmocnění k vydání prováděcího předpisu, jež by zakazoval vybavení vozidla takovým zařízením, ale dává mu pouze zmocnění stanovit jaké součásti a příslušenství motorové vozidlo musí mít, aby bylo technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Z tohoto stěžovatelka dovozuje, že předmětné ustanovení cit. vyhlášky jde nad rámec zákonného oprávnění, a jelikož jde o podzákonný právní předpis, který přesto ukládá povinnost, je v rozporu s a d.

Stěžovatelka podala ústavní stížnost vzhledem k ustanovení , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud nepřezkoumává přestupky, za něž nelze uložit pokutu vyšší než je 2000 Kč.

Stěžovatelka spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení vyhl. Ministerstva dopravy č. , ve znění pozdějších předpisů ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

K ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení. Policie ČR, dopravní inspektorát Domažlice, uvedla, že stojí za svým rozhodnutím a více se nevyjadřuje. Policie ČR, správa Západočeského kraje, odbor dopravní policie ve svém vyjádření uvedla, že ve svém rozhodnutí správní orgány nijak nepochybily a hodnocení právních norem jim nepřísluší.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry správních orgánů. Úkolem Ústavního soudu však není věcné přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů v případech, kdy zákon nepřipouští podání žaloby v rámci správního soudnictví, ale jeho úkolem je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud pouze poznamenává, že nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. , bylo ustanovení zákona o přestupcích, omezující soudní přezkum rozhodnutí o přestupcích, zrušeno s účinností od 28. 2. 2002. Do této doby je tedy soudní přezkum rozhodnutí o přestupku stěžovatelky vyloučen a ústavní stížnost je přípustná.

Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti jakož i obě napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že namítaná ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. ve znění pozdějších předpisů ve svém zmocnil ministerstvo k vydání právního předpisu k provedení některých jeho stanovení. Jedním z těchto ustanovení je , v němž je stanoveno, že druhy silničních vozidel a technické podmínky z hlediska konstrukce, provedení a vybavení silničních vozidel stanoví prováděcí předpis.

Ústavní soud již v nálezu č. 96/2001 Sb. judikoval, že ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy musí respektovat následující zásady:

- nařízení musí být vydáno oprávněným subjektem,

- nařízení nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu,

- musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení).

Závěr, který by požadoval stanovení jakékoliv povinnosti přímo a výhradně zákonem, by zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární (a v některých případech i primární) normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy.

V daném případě ministerstvo respektovalo příslušné zásady pro vydání napadené vyhlášky - na základě výslovného zákonného zmocnění - a tato vyhláška svou materií toliko podrobněji konkretizuje citované zákonné zmocnění, tzn. problematiku, upravenou v základních rysech již samotným zákonem. Meze základních práv a svobod byly v tomto případě stanoveny přímo zákonem ( y) a povinnosti z tohoto podzákonného právního předpisu vyplývající jsou proto ukládány "na základě zákona a v jeho mezích" ( y) - srovnej např. nález ÚS sp. 5/01 ze dne 16. 10. 2001.

Je však třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelka založila svou argumentaci v ústavní stížnosti převážně na polemice o ústavnosti ustanovení vyhlášky Ministerstva dopravy č. , ve znění pozdějších předpisů. Proto také navrhuje zrušení předmětného ustanovení. K tomuto návrhu je však třeba uvést, že tato vyhláška byla zrušena vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. s účinností od 28. 8. 2001. Rovněž tak ve znění pozdějších předpisů, který zmocnil ministerstvo k vydání vyhlášky, byl zrušen s účinností od 1. 7. 2001. Je tedy zřejmé, že právní předpis, jehož zrušení je v ústavní stížnosti navrhováno, pozbyl před skončením řízení před Ústavním soudem platnosti ( , ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti - dle judikatury Ústavního soudu - sdílí její osud i podaný návrh na zrušení právního předpisu.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu